Člen vládního NERVu, ekonom Tomáš Sedláček polemizuje s komentátorem Respektu a blogerem IHNED.cz Janem Macháčkem o tom, zda ekonomika může fungovat bez obřích dluhů.

Máme podporovat ekonomiku dluhem, nebo ne? V tom se zřejmě s komentátorem Janem Macháčkem neshodneme. Podle něj by bylo nebezpečné prudce zatáhnout za brzdu. Macháček si k tomu bere na pomoc citáty z Paula Krugmana. Tvrdí, že je potřeba do ekonomiky solit peníze (i půjčené), aby to hezky rostlo. Prý je nevědecké přestat používat deficity, neboť to může přinést víc zmaru než užitku.

Proč šetřit

Známý ekonom Robert Shiller odpovídá Krugmanovi (a tím i Macháčkovi), že úsporné programy nemají prokazatelně negativní dopad na ekonomiku, a uvádí příklady, kdy takové chování ekonomice pomohlo i v krátkém období. Koneckonců v tomto směru měl v Hospodářských novinách zajímavý postřeh ekonom Michal Valentík: kdyby prostřednictvím vládních výdajů bylo možné nastartovat ekonomický růst, bylo by Japonsko dnes hlavním hnacím motorem světového hospodářství. Ano, deficitní financování ekonomiky je berlička, která se smí používat jen ve výjimečných okamžicích. Západní civilizace si tuto berličku dopřávala i v dobách zdravých, a teď se divíme, že neumíme pořádně chodit.

A koneckonců, zda se mají státy zadlužovat, nebo nemají, bude brzy jedno, musí se s tím prostě skončit, protože za pár let nebude chtít půjčit předluženým zemím vůbec nikdo (zcela správně). Deficity mají smysl pro nízkozadlužené ekonomiky, kde je jistota, že půjčené splatí, a jen v situacích, kdy se tyto země zadluží jen málokdy (jinak si ekonomika na "svou dávku" zvykne a bez ní se ocitne v deliriu).

A i kdyby nakrásně deficity měly vliv na zlepšení stavu ekonomiky, i tak s tím musíme přestat. Drogy také dočasně zvyšují náladu, ale v momentě, kdy se na nich člověk stane závislý, začnou jeho život ničit. Deficity, jako drogy, mohou pomoct v krátkém období, ale v dlouhém dovedou tělo ke kolapsu. A v této situaci se přece nacházíme, copak to Honza Macháček nevidí? Co na tom, že ještě chvíli budeme růst, když za chvíli zkolabujeme?

Mé argumenty míří pochopitelně na celou západní civilizaci a na způsob, jak jsme si zvykli financovat náš blahobyt. V kontextu Česka má tato debata ještě menší smysl; jsme malou otevřenou ekonomikou (nikoli malou zemí), a většina fiskálních impulzů tak skončí v cizině. Příliš drahá sranda.

Musíme růst?

A vůbec, pojďme nazývat věci pravým jménem. Za prvé nemusíme růst, my chceme růst. Ostatně, je jedním z paradoxů naší doby "svobodné vůle", že místo slova chci, používáme slovo musím. A tak neříkáme, já už chci domů, ale já už musím domů. A za druhé, my nechceme růst, my chceme bohatnout. Takže onen roztomilý strašidelný imperativ "musíme růst" ve skutečnosti znamená "chceme bohatnout". Koneckonců jediné neuralgické místo nerůstu je nárůst nezaměstnanosti, a s tím se dá pracovat, třeba dobrovolným snížením pracovní doby (není poptávka, tak se jde domů ve čtvrtek odpoledne a přiměřeně se sníží mzda - efektivita práce tak zůstane stejná).

Máme vlastně volbu: buď si pořídíme rychlý a nestabilní internet, nebo pomalejší a stabilní (oboje zatím neumíme). V první variantě je stahování filmu rychlé, ale často, těsně před koncem, spoj zkolabuje a musí se začít znovu. Podobně tak se státy. My jsme v minulosti prodávali stabilitu (zvyšovali, nesnižovali zadlužení) a nakupovali rychlost (skrze deficity). Teď je potřeba zařadit zpětný režim, obětovat rychlost a nakoupit stabilitu.

Jinak se může stát, že bohaté Japonsko, bohatá Evropa či bohatá Amerika budou žadonit o pomoc mnohem chudší, ale (finančně) mnohem vyrovnanější země, jako je třeba Čína. Takže nebezpečí není za hradbami, ale kolaps nám hrozí zejména zevnitř.

Psáno pro HN