Přijde mi vždycky hrozně zábavné sledovat, když EU navrhne něco rozumného – a jak pak na to reagují naší europesimistčtí politici. Jak se z toho vykecat? Je to totiž pro ně dost veliký problém – naše politika, hradní a poslední dobou i vládní je zásadně, ale zásadně proti všemu, co začíná na E, co jen zavání Evropou, integrací, spoluprácí, a vlastně vůbec čímkoli, co není ryze mono-kutli české, co přesahuje hranice našeho krásného hobitína, ve které je přeci tak stabilně a dobře, ačkoli všude vůkol běsní krize. I ty peníze, co sem z EU tečou jsou podezřelé!

Pondělí toho bylo smutným příkladem. Co na tom, že cosi podobného, zákon o vyrovnaném rozpočtu, chtěl kdysi ekonom Václav Klaus? Co na tom, že to dnešní největší vládní strana víceméně měla ve volebním programu a několikrát slíbila zavedení razantních fiskálních pravidel? Co na tom, že svůj domácí úkol nesplnila ani z kousku, že v tomto směru neudělala vůbec nic? Co na tom, že cosi podobného NERV neúnavně (teď už možná únavně) a jednohlasně navrhuje od svého založení před třemi lety?

Přijetím fiskální smlouvy si mohla vláda tento úkol elegantně odškrtnout, hodilo by se jí to do krámu. Ale! Problém, ona to navrhla EU.
A tak vláda fiskální zodpovědnosti vejde do dějin jako torpédo, nikoli podporovatel fiskální stability – a to nejen v českém, ale i evropském kontextu. Jinými slovy, doma neudělala nic, a když k tomu měla elegantní šanci, nabídnutou ruku zvenčí, nevyužila historické šance s tímto neduhem konečně zatočit. Každý ekonom se musí chytat za hlavu. Každý politik také – nevyužít takovou šanci, jak zabránit levici (ale i pravici) zadlužovat naší zemi, to je opravdu veliká odvaha!

Rozpustit a vypustit

Takže vládě zbyly jen dva možné manévry. Jeden je zaútočit z pravicovějšího křídla a tvrdit, že návrh fiskálního kompaktu je příliš měkký. Jenž on za prvé není a to bychom, za druhé, museli prokázat, že u nás máme něco mnohem „drsnějšího“ a lepšího. Jenže my nemáme nic, vůbec, vůbec nic. Takže toto skutečně použít jako důvod nešlo. Byli bychom pro smích ještě víc.
No a druhá karta, na kterou šlo hrát, už je známá, ohraná: oni nám chtějí vzít tu naší tu, jak-se-tomu-říká, suverenitu! Jo, to tady fungovalo vždycky. Jenže pak se zas krkolomně vysvětluje, jak zavedením něčeho, co jsme vlastně sami dlouho chtěli, by nám mohlo vzít suverenitu (chudáci takoví Francouzi, nebo Fini! Ti tam, už musí být ale úplně bez suverenity! Jak se jim tam asi žije? Jo, a taky maj euro!).

A co na tom, že je tento argument ztráty suverenity ohraný až srdce bolí? To, že se se rozpustíme v EU jako kostka cukru, to tu bylo již před mnoha lety a patří k jedněm z těch výjimečných diskreditovaných proroctví, která dopadla úplně naopak. Jako členové EU máme mnohem větší a silnější postavení, a větší suverenitu ovlivňovat dění kolem sebe, než bychom měli mimo něj, stejně jako v případě NATO, OECD a tak dále.
Národ sám!

Tak třeba Jan Zahradil si myslí (a myslí to asi vážně), že svým „ne“ vyjadřujeme svou suverenitu (všechny ostatních 25 zemí je tedy nesuveréních!). A kdybychom náhodou s něčím souhlasili, co je z EU, byť je to rozumné, což sám jaksi přiznává, je to servilství. Prostě čím více „ne“ řekneme, tím lépe, tím budeme suverénější, až se staneme nejsuverénějším suverénem na světě! Co na tom, že i Americký prezident si nemůže dovolit dělat věci po svém a musí hledat mezinárodní podporu, kompromisy a schodu? Co na tom, že dnes ve světě všichni chápu, že „národ sám“ nic nezmůže, byť jste třeba veliké a silné Neměcko, USA, nebo hrdá Francie. Všichni hledají koalice, spojence – kolikpak jim máme my. Zdá se mi, že čim dál tím méně a naopak čím dál tím více zemí nad námi začíná kroutit hlavou. Až pak nezmůžeme vůbec nic.

Dvakrát denně kostku cukru

Tak nevím, jak zní takový český recept na krizi, na tu naší nebo (nedejbože) Evropskou. Ani nevím, kam vlastně vláda chce tuto republiku či ekonomiku směřovat. Od jádra Evropy nebo k jádru Evropy? Jaká bude fiskální zodpovědnost? Kde hledáme spojence? O co nám jde? Chceme silnou Evropu, nebo ne? Ještěže je v tom Hrad mnohem jasnější!

Psáno pro HN