Kdo četl Stopařova průvodce po Galaxii od Douglase Adamse ví, co je správná odpověď
na otázku po smyslu života, vesmíru a vůbec. Pro ty z vás, kteří jste tuto senzační klasiku
nečetli jde zhruba o následující. Lidé už jsou otrávení věčným hledáním odpovědi na
otázku smyslu života, vesmíru a vůbec a rozhodnou se jednou pro vždy na tuto otázku
odpovědět objektivně a jednoznačně - a hlavně vědecky.

Sestrojí tedy megapočítač, který má jediný úkol a to na tuto otázku odpovědět. Stroj
úkol přijme a na několik tisíciletí se hluboce zamyslí (mezitím stávkují filosofové, kteří
se boji, že přijdou o práci). Potom konečně, za pompézních oslav, na které se sjede celé
multiverzum, ohlásí neomylný výsledek. Je to jasné, mnohokrát ověřené, dokazané a
jednoznačné: odpovědí na smysl života, vesmíru a vůbec je: "42".

To vyvolá značné rozpaky a nastává hon za pochopení smyslu této prazvláštní
odpovědi. Tolik náš milý příběh. Proč nám ovšem celá absutdita přijde ftipá je zřejmě
proto, že nás to hodně dobře vystihuje. Přesně ňejak takto bychom si totiž vědeckou
pravdu představovali: zaprvé (a snad nejdůležitěji) pravda je odhalena a obsažena v čísle
(věda miluje čísla), za druhé je pravda výsledkem jakéhosi šíleně složitého počítačového
výpočtu, kterému nikdo nerozumí. Za třetí je to pravda objektivní, tedy na lidských
názorech, omylech a stereotypech zcela nezávislá.

Smysl nesmyslu

Jenže vtipné je na tom právě to, že my právě takové pravdě nerozumíme, tato odpověď
je nesmyslná (být se sama ptá po smyslu věci). Jinými slovy, Adams si dělá srandu právě
z toho, jak moc prahneme po takové objektivní vědecké pravdě, a přitom právě taková
numerická a exaktní pravda je pro nás nesmyslná, nečitelná. Další vtip spočívá v tom, že
samotné číslo, bez kontextu, nemá žádný smysl. Vezměme si jiný příklad. Když o dívce
řeknu Ona je jako květina, co tím vlastně míním? Z vědeckého hlediska je tato věta lživá:
samička lidského savce skutečně nemá s květinu moc nic společného. Ženy, jak známo,
fotosyntézu neumí, zato umí číst a psát a usmívat se a plno dalších užitečných věci, o
kterých zas nemá anung taková kytka. Takže jakypak copak, ona neni jako květina a
basta.

Co tedy míníme tou vědecky hloupou větou? Míníme tím třeba to, že je dotyčná
krásná nebo křehká. (Mimochodem, ne každá květina je krásná nebo křehká.) Ani tím
třeba ale už nemíníme, že dotyčná hezky voní. Tak jak je tedy možné, že si rozumíme?
Jak a odkud víme, přesně jakou z těch tisíce vlastností, které květina má, míníme?
Odpověď je prostá: z kontextu, z "okolí" odpovědi.

Pravda ke v kontextu

Ona totiž věta Ona je jako květina, sama o sobě nedává smysl. Podobně jako
odpověď "42" a také naše vědecké odpovědi. Smysl začnou dávat, až po zasazeni do
daného (v tomto případě lingvisticky-kulturního) kontextu. Koneckonců, chtel-li by
muž polichotit ženě vědecký, pravdivě a objektivně, musela by věta vypadat nějak
takto: dnes jsi z 87% krásná (jen pouhých 13% žen je dnes krásnějšíh, než ty!) tvé rty
jsou sice krásné jen z 23%, ale plně to nahrazuješ svými kotníky, které jsou krásné na
neuvěřitelných 94%. A tak dále...

Ponechme nyní stranou, že by tento popis ženám si nepolichotil (a proč ne, vždyť
je přeci pravdivý, exaktní a do jistě míry objektivizovatelný?) a všimněme si, že
komunikovat pravdu ("líbiš se mi Máňo!") lze paradoxně lépe ještě většimi absurditami
(které nemají s ženou už vůbec nic společného) typu: jsi jak mocné slunce vycházející
nad vyprahlou stepí.

Stejně tak i naše vědecké pravdy nedávají bez kontextu žádný smysl. Pravda totiž
ani neni tak v samotné větě nebo výroku (ona je jako květina), jako v jeho kontextu
(který mu dává smysl). Je jakási pravda básníků, kterou jakýmsi způsobem vnímáme
(Hejdánek by zřejmě řekl nepředmětně) a je pak též pravda vědců, ke které potřebujeme
vysvětlení, zasvěcení (to probíhá na školách, jak si všímá rakouský filozof a antropolog
Illitch). Pokud se třeba běžný člověk dozví, že inflace v měsíci květnu byla 0,4%, pak
pochopitelně vůbec netuší, co si o tom má myslet a proč zrovna tato veli-čina (která dělá
veliké činy) je tak důležitá a ne jiná. Zkrátka, neni-li ekonom, potřebuje někoho, kdo
ho do kontextu zasadí, uvede a bude mu jakýmsi tlumočníkem. Teprve kdosi mu musí
vysvětlit, co si má s danou informací pocit, co s tím dělat, zda je zo hodně nebo málo,
popřípadě kdo nebo co za to může.

Mod(e)ly

třeba takový model predikce růstu HDP neříká noc jiného, než toto: pokud se stane to,
co čekáme, že se stane, čekáme, že se stane to, co čekáme (díky našemu modelovém
výpočtu) že se stane. Model sám je schopen předvídat jen předvídatelné (předvídat
nepředvídatelné jaksi nelze) a protahovat minulý vývoj do budoucna. pokud náš ale
čeká zvrat, to model neumí předvídat. A to jsou právě ty věci, které nás zajímají a mají
zajímat. Občas je lepší přiznat barvu (tedy odpovědí je "nevím") než se snažit simulovat
umělohmotný jistotu v situaci fundamentální nejistoty. to už pak rovnou můžeme
říkat "42".

Psáno pro HN