Bezradní v Davosu aneb Co s kapitalismem?
Chcete-li cosi léčit, je třeba nejdřív zjistit diagnózu. edy: co přesně je špatně, co nefunguje tak, jak bychom chtěli, a ideálně ještě zjistit, co za to může. Výchozí bod, na kterém se mi zdálo, že se shodli všichni, je to, že současný systém je neudržitelný.
Špatně se odpovídá na otázku, jak bylo v Davosu. Jediné, co mě teď tak po několikatýdenním odstupu napadá, je, že jsem nikdy neviděl tolik chytrých a bezradných lidí pohromadě.
Pokání a znovuzrození
To ale vůbec není urážka. Snaha vymyslet nový systém, který by vyhovoval víceméně všem, a zároveň si dokázal poradit se všemi nešvary kapitalismu, je skutečně "tall order", tedy "přenáročné zadání", jak říkají Američané.
Jinými slovy, současný stav skoro splňuje definici pokání: něco jsme dělali a děláme špatně, nevíme přesně co, a už vůbec nevíme, jak s tím přestat, ale toužíme po změně, toužíme po zrození čehosi nového, kdy vnější instituce budou s to být v harmonii s našimi tužbami, které se mají naplnit.
Je tu tedy poptávka po znovuzrození nového systému - tak se koneckonců i jmenovalo letošní téma Davosu: "Velká proměna - hledání nových modelů." A je to na pováženou, když už i kdysi výstavní Mekka kapitalismu a podnikatelské dravosti přiznala, že v Království dánském je něco shnilého, a že se s tím něco musí dělat. Mimochodem není bez zajímavosti, že při úvodní řeči prezidenta davoských fór byla citovaná jediná osobnost - Václav Havel.
Chcete-li cosi léčit, je třeba nejdřív zjistit diagnózu (a shodnout se na ní s kolegiem). Tedy: co přesně je špatně, co nefunguje tak, jak bychom chtěli, a ideálně ještě zjistit, co za to může. Výchozí bod, na kterém se mi zdálo, že se shodli všichni, je to, že současný systém je neudržitelný. Ať už se na něj podíváte odkudkoli (dluhy, koncentrace moci, důchodové systémy, vzájemná pomoc, postup při bankrotech, ale i urbanistický či ekologický pohled), u všeho je patrné, že dnešní instituce, pokud je protáhneme pár desetiletí do budoucna, jeví příznaky kolapsu.
Problémové oblasti nejlépe shrnul Martin Wolf, známý komentátor Financial Times, do sedmi bodů. Prvním je finanční makro-nestabilita, tedy tendence ekonomiky chovat se maniodepresivně (bláznivě investovat v dobách růstu a šíleně spořit v dobách propadu). Druhým nešvarem je neschopnost státních institucí tuto nemoc tlumit. Třetím jsou nerovnosti v platech a tematika ohodnocení práce. Dalšími jsou vlastnické a manažerské struktury, daňové otázky a nezdravý průnik peněz a moci. A konečně sedmým neuralgickým bodem je globalizace veřejných statků (jak se starat společně o společnou zemi).
Kapitalismus s lidskou tváří
Martin Wolf uzavírá, že kapitalismus, stejně jako my, má mnoho chyb, a proto věří, že jedna z jeho předních výhod je to, že se umí měnit. Člověku to trošku připomíná debatu o perestrojce nebo komunismu s lidskou tváří. Otázkou je, zda je taková věc možná, neboť v případě komunismu to nešlo. Osobně věřím, a v tom jsem reformní kapitalista, že to možné je. Ale je třeba mít na paměti, že jde o víru, nikoli jistotu nebo dokonce vlastnost kapitalismu.
Škoda každé krize, která padne vedle, chtělo by se říci. Mnozí, a já k nim patřím, věří, že svět se poučí jen skrze krize, u kterých se musíme modlit, aby byly tak akorát bolestivé (ne moc málo, to se nic nezmění, ale zas ne tak bolestivé, že by byly smrtelné). Kapitalismus žije ze svobody výběru a z víry v neustálé inovace a též touhy po něčem lepším. Touha by zde byla, nicméně zbylé dvě množiny jsou zahaleny paradoxy: Je systém spoléhající na inovace schopen inovovat sám sebe? Sám od sebe asi ne, zde potřebuje vedení či pomoc od politiky nebo jiné kolektivní netržní akce. A druhý paradox: Jak je možné, že systém založený na svobodné volbě nám nenabízí moc stupňů volnosti, co se týče volby samotného systému, který, zdá se, nemá funkčních alternativ?
Psáno pro HN
Špatně se odpovídá na otázku, jak bylo v Davosu. Jediné, co mě teď tak po několikatýdenním odstupu napadá, je, že jsem nikdy neviděl tolik chytrých a bezradných lidí pohromadě.
Pokání a znovuzrození
To ale vůbec není urážka. Snaha vymyslet nový systém, který by vyhovoval víceméně všem, a zároveň si dokázal poradit se všemi nešvary kapitalismu, je skutečně "tall order", tedy "přenáročné zadání", jak říkají Američané.
Jinými slovy, současný stav skoro splňuje definici pokání: něco jsme dělali a děláme špatně, nevíme přesně co, a už vůbec nevíme, jak s tím přestat, ale toužíme po změně, toužíme po zrození čehosi nového, kdy vnější instituce budou s to být v harmonii s našimi tužbami, které se mají naplnit.
Je tu tedy poptávka po znovuzrození nového systému - tak se koneckonců i jmenovalo letošní téma Davosu: "Velká proměna - hledání nových modelů." A je to na pováženou, když už i kdysi výstavní Mekka kapitalismu a podnikatelské dravosti přiznala, že v Království dánském je něco shnilého, a že se s tím něco musí dělat. Mimochodem není bez zajímavosti, že při úvodní řeči prezidenta davoských fór byla citovaná jediná osobnost - Václav Havel.
Chcete-li cosi léčit, je třeba nejdřív zjistit diagnózu (a shodnout se na ní s kolegiem). Tedy: co přesně je špatně, co nefunguje tak, jak bychom chtěli, a ideálně ještě zjistit, co za to může. Výchozí bod, na kterém se mi zdálo, že se shodli všichni, je to, že současný systém je neudržitelný. Ať už se na něj podíváte odkudkoli (dluhy, koncentrace moci, důchodové systémy, vzájemná pomoc, postup při bankrotech, ale i urbanistický či ekologický pohled), u všeho je patrné, že dnešní instituce, pokud je protáhneme pár desetiletí do budoucna, jeví příznaky kolapsu.
Problémové oblasti nejlépe shrnul Martin Wolf, známý komentátor Financial Times, do sedmi bodů. Prvním je finanční makro-nestabilita, tedy tendence ekonomiky chovat se maniodepresivně (bláznivě investovat v dobách růstu a šíleně spořit v dobách propadu). Druhým nešvarem je neschopnost státních institucí tuto nemoc tlumit. Třetím jsou nerovnosti v platech a tematika ohodnocení práce. Dalšími jsou vlastnické a manažerské struktury, daňové otázky a nezdravý průnik peněz a moci. A konečně sedmým neuralgickým bodem je globalizace veřejných statků (jak se starat společně o společnou zemi).
Kapitalismus s lidskou tváří
Martin Wolf uzavírá, že kapitalismus, stejně jako my, má mnoho chyb, a proto věří, že jedna z jeho předních výhod je to, že se umí měnit. Člověku to trošku připomíná debatu o perestrojce nebo komunismu s lidskou tváří. Otázkou je, zda je taková věc možná, neboť v případě komunismu to nešlo. Osobně věřím, a v tom jsem reformní kapitalista, že to možné je. Ale je třeba mít na paměti, že jde o víru, nikoli jistotu nebo dokonce vlastnost kapitalismu.
Škoda každé krize, která padne vedle, chtělo by se říci. Mnozí, a já k nim patřím, věří, že svět se poučí jen skrze krize, u kterých se musíme modlit, aby byly tak akorát bolestivé (ne moc málo, to se nic nezmění, ale zas ne tak bolestivé, že by byly smrtelné). Kapitalismus žije ze svobody výběru a z víry v neustálé inovace a též touhy po něčem lepším. Touha by zde byla, nicméně zbylé dvě množiny jsou zahaleny paradoxy: Je systém spoléhající na inovace schopen inovovat sám sebe? Sám od sebe asi ne, zde potřebuje vedení či pomoc od politiky nebo jiné kolektivní netržní akce. A druhý paradox: Jak je možné, že systém založený na svobodné volbě nám nenabízí moc stupňů volnosti, co se týče volby samotného systému, který, zdá se, nemá funkčních alternativ?
Psáno pro HN