Je zajímavé sledovat, jak krizí Evropa paradoxně ožila: nyní se hádáme nad pivem, i v té nejzapadlejší vesnici, co s EU dál. Ale také unie samotná postupuje mílovými kroky - témata, která byla ještě před půlrokem tabu či bláhovým snem (nebo obojím), se dnes uvádějí do praxe.

Evropa je zvláštní kontinent. Považujeme se za zakladatele západní kultury a zároveň neustále trpíme obavou, že budeme i jejími hrobníky. Koneckonců je až s podivem, jak skoro každá generace, po které zbyly hloubavější záznamy, čekala krizi, začátek konce nebo aspoň tektonickou změnu v (duchovním či technickém) stavu lidstva.

Vize krize

Krize koneckonců čekáme už od dob Nového zákona. Ale i takový Jan Amos Komenský čekal konec věků a sám sebe vnímal jako Eliáše, tedy hlas volajícího na poušti (koneckonců i takto pojmenoval jednu ze svých knih). Takže pocit, že se cosi hroutí nebo blíží ke kolapsu, nic nového není. Tehdy se vnímaly věci spíše duchovně a morálně, dnes čteme realitu naopak hodně ekonomicky a politicky - a tak i naše krize bývají nyní ekonomické.

I dnes je poptávka po "všenápravě věcí lidských", jak se mimochodem jmenuje další kniha od Komenského. A v tom jsou krize užitečné. Systém vypadal příliš dlouho příliš bezvadně, než abychom poslouchali kritické hlasy. Až teprve poté, co systém odhalí své slabiny, začne se reformovat. A naší nadějí budiž, že k tomuto momentu nedojdeme příliš pozdě. Jung sám říkával, že bez krizí se nemění nic, a o to méně člověk. A tak nápravu většinou provádíme v těch nejméně vhodných dobách: v dobách hospodářského poklesu či stagnace škrtáme veřejné výdaje, a přitom by to mělo být naopak. Ale nedá se nic dělat, sem jsme to jako západní civilizace dopracovali.

My Evropané máme tendenci Američanům závidět jejich americký sen. Vadí nám, že nic takového nemáme. Mám však za to, že máme, ale neumíme (tak jako většinu skutečných snů) jej vyjádřit. Americký ekonom a filozof Jeremy Rifkin ve své nedávné knize "Evropský sen" například tvrdí, že absence nějakého konkrétního evropského snu je pro nás výhodou, nikoli břemenem. Evropané jen těžko budou své humanitně vzletné sny formulovat do čehosi takového, jako jsou dvě auta a vlastní dům. Hovoří zde dokonce o Novém evropském snu, který se už tolik nezaměřuje na materiální bohatství, ale myslí na hlubší hodnoty. Ano, než se člověk ponoří do filozoficko-duchovní úvahy, musí být zejména v bezpečí, mít něco v břiše a mít aspoň nějakou střechu nad hlavou, jak trefně připomíná český filozof Jan Sokol. Ano, chtělo by se dodat, pravda - ale právě tyto úvahy nás dělají lidmi. A právě tyto potřeby máme zde v Evropě celkem pokryty.

Sen nevymyslíš

Podle Rifkina se právě Evropa může stát tahounem nového uvažování. Uvažování, které hovoří o udržitelnosti, kultuře, lidském duchu, o měkkých věcech, které nikdy nelze spočítat, byť budou mnohdy mnohem cennější než věci kvantifikovatelné. Koneckonců Rifkin dokonce hovoří o smrti amerického snu a o tom, že právě teď získává evropský sen mírně hmatatelnější podobu a může po něm být i světová poptávka. Koneckonců taková ekologie je zejména evropský projekt a může se stát - a stává se - světovým.

Je též zajímavé sledovat, jak krizí Evropa paradoxně ožila: nyní se hádáme nad pivem, i v té nejzapadlejší vesnici, co s EU dál. Ale také unie samotná postupuje mílovými kroky - témata, která byla ještě před půlrokem tabu či bláhovým snem (nebo obojím), se dnes uvádějí do praxe. Nevím, zda se to někdy v dějinách povedlo, aby se o budoucí Evropě takto živě hovořilo. A dost možná že se právě v těchto místech rodí sny a stávají se společnými.

Sen nevymyslíš, nevysedíš ani neobjednáš. Ten se prostě musí zdát. Ale také se mu nelze bránit. Jak se zpívá v jedné krásné písničce "you can fight the sleep, but not the dream" tedy "můžeš se bránit spánku, ale snu ne".

Psáno pro HN