Od roku 1989 měly Československo a později dva státy z něj vzešlé jednu hlavní mezinárodní prioritu: pryč ze země nikoho, pryč od toho, co zbylo po rozpadu SSSR. Vstoupili jsme do OECD, NATO a EU. Aby bylo všem jasné, kam patříme – a kam bychom, nebýt 40 let reálného socialismu, patřili již dávno.

Když chybí vize Jak dál nevíme. Hlubší integrace Evropy je téma, vůči kterému se stavíme velice chladně. Postoj Britanie je též zdrženlivý, ale na rozdíl od nás transparentní. Británie vždy byla někde mezi Evropou a USA (Britové říkají kontinentálním obyvatelům Evropané, sami se tak tedy nevnímají), Británie odmítá daň z finančních transakcí kvůli City a má vyjednaný opt-out z eura. Česko nic z toho nemá a ze zapojení do fiskálního paktu nám žádné výhody neplynou. Jen rizika.

To všechno je jenom důsledek toho, že žádnou další vizi pro naši ekonomiku, stát ani Evropu nemáme. Není divu, že nás pak zaskočí třeba taková smlouva o fiskálním paktu. Kdybychom měli jasno v tom, co chceme, tak by nás to vůbec nezaskočilo a neměli bychom pocit (jaký nemá 25 států Evropy), že se jedná o zbrklou akci. Přitom tento krok je prvním krokem k dalšímu prohlubování a integraci EU a my jsme si naším „ne“ svázali ruce na dlouhou dobu. Jinými slovy již dnes se EU de facto dělí na dvourychlostní: a my jsme spolu s Británií zůstali mimo. Důvody pro české ne nejsou jasné ani nám. Škoda. Až nám bude Evropa ujíždět a my budeme v situaci o nás bez nás, můžeme si za to sami. Mohli jsme být v integračním jádru spolu s tahounem a naším hlavním obchodním partnerem Německem, ale nejsme. A vlastně ani pořádně nevíme proč.

Všimněte si, že se dělení EU na „starou“ a „novou“ už skoro vůbec nepoužívá. Teď se nově začíná (opět s velikou mírou zjednodušení) používat rozdělení na Sever a Jih. Brzy to bude možná zas něco jiného. Už nyní se začíná mluvit o EU25, tedy bez nás a bez Británie.

Jsme to my, ne oni Dostáváme se tak opět do jakési zvláštní zóny, stojíme mimo a nevíme, co se sebou. Zvláštní koketování Hradu s Ruskem pak zmatek pro zahraničního pozorovatele ještě zvyšuje. Mimochodem, stálo by za to napsat studii, jak se to stalo, že podobné argumenty, které se kdysi používaly proti komunismu a Sovětskému svazu, se v ústech a hlavách některých našich politiků obrátily a nyní je používají proti EU (bere nám svobodu, bere nám suverenitu, omezuje nás, přikazuje nám atd.) Zapomínáme na fundamentální rozdíl: Sovětský svaz nás okupoval a režim se držel při moci násilím. Oproti tomu Evropská unie je společný svobodný projekt, který si tvoříme sami. EU jsme my, nikoli oni.

V dnešním světě jsou silné (a tudíž i suverénní) země, které umí jednat společně a vytvářet si spojence, tedy nedělat si věci na sto procent po svém, ale umět hledat společný směr a cíl a v něčem ustupovat. To si uvědomily i tak mocné státy, jako je Německo nebo USA. Ani ony jen netrvají na svém, ale hledají užitečné myšlenkové spojence. Jaképak máme spojence my?

Premiérovo vyjádření, že my z fiskálního paktu „nic mít nebudeme“, smutně shrnuje naši představu o Evropské unii: brát a nedávat. Mám občas pocit, že jsme smysl celého projektu vůbec nepochopili. Fiskální pravidlo by jako sůl potřebovala česká ekonomika, ne unie. Kdo ví, kdo nastoupí po současném ministru financí, který se snaží být fiskálně zdrženlivý? Přijetím smlouvy jsme mohli mít svázané zadlužovací ruce jednou provždy a mohli jsme se posunout dál k řešení dalších problémů. Jenže neposunuli.

Psáno pro HN

Do blogu se původně dostala první nezredigovaná a neopravená verze mého textu. Omlouvám se.