Národy, nepravděpodobné národy jdou nahoru a dolů a v tom je ekonomie krásná. Krásná a tajemná je i v tom, že tento vývoj nelze předpovědět, a když se o to někdo pokusí, většinou bývá překvapen.

Před dvěma generacemi bylo Irsko nemocným mužem Evropy. Chudičká země, ze které kdo mohl, ten utekl, a hlad tam byl takový, že se dokonce po určitém zajímavém jevu pojmenoval jeden druh statku, takzvaný Giffenův statek. Když jde cena statku nahoru, lidé, čím jsou chudší, tím víc jej nakupují - jako příklad tohoto jevu učebnice dlouho uváděly právě Irsko. Cena brambor šla nahoru, jenže Irové byli tak chudí, že už si nemohli dovolit nakupovat vůbec nic jiného (třeba maso), a nezbývalo nic jiného než stále se zdražující brambory. Takže jich nakonec poptávali více, než když byly levnější.

Ale o tom jsem psát nechtěl. Důležité je, že jimi kdysi všichni pohrdali a celý svět je považoval za ztracený národ. Asi tak jako dnes Řeky. Jenže dnes je z nich nejbohatší národ EU (s výjimkou Lucemburska, to je ale zvláštní případ, kde se statistika bohatství na hlavu uměle zkresluje tím, že tam sice lidé bohatství vyrábějí, ale žijí v okolních státech - HDP na hlavu je tak uměle vysoké).

Jistě si vzpomenete, že Velká Británie byla kdysi nemocným mužem Evropy, který se před nástupem M. Thatcherové potácel téměř na pokraji bankrotu. O století dříve bylo zase nemocným mužem Evropy Německo. Finsko na konci devatenáctého století bylo tak chudé, že tam hladomor způsobil největší úbytek obyvatel v tehdejší Evropě. Dnes jsou na technologické špici.

Jenže: co kdyby čistě hypoteticky jejich světoznámý výrobce mobilních telefonů nedej Bože zbankrotoval? Obešli by se Finové bez (vlastní nebo cizí) finanční pomoci?

Pomoc nám vlastní

Když Evropa konečně doválčila svou nejkrvavější a nejsvětovější válku, Američané ji zasypali Marshallovou pomocí v řádech desítek miliard amerických dolarů. A to přesto, že válka byla záležitostí primárně čistě evropskou, a byli to právě američtí vojáci, kteří na evropské půdě umírali. Otázka tehdy byla: zaslouží si Evropa naši pomoc? Jistě nikoli, ale oni to v jakémsi neskutečném záchvěvu osvícení přesto udělali. Proč? Protože světu bude lépe s bohatou Evropou než s Evropou chudou. Nutno podotknout, že drtivá většina peněz nebyly půjčky, ale peníze darované. Vyplatilo se to USA (vyhrát za nás válku, a ještě za nás platit)? V krátkém období určitě ne (už slyším hlasy podobné těm dnešním kritikům řecké pomoci), ale v dlouhém ano. Jak dlouhodobě jsme schopni uvažovat my v Evropě a my v České republice?

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Vezměte si klidně Českou republiku. Vzpomeňte si, jak časté byly ještě před dvaadvaceti lety mandarinky, pomeranče a jaký luxus byl v některých dobách i toaletní papír. Vzpomínáte, jak se před patnácti lety jezdilo (a jaký to byl luxus!) do Alp lyžovat? S batohem plným lančmítu a v Čechách koupených špaget! Proplížit se v restauraci na záchod, aby si neplatícího nikdo nevšiml, byla nedůstojná každodennost.

A dnes? Dnes je pro nás mnohdy lyžování v zahraničí levnější než u nás. Stejně tak jako se čím dál častěji jezdí v pohraničních regionech nakupovat do levnějšího Německa. Kdo by to byl před dvaceti lety řekl?

Nahoru a dolů

Co se tím chce říct? Že národy, nepravděpodobné národy jdou nahoru a dolů a v tom je ekonomie krásná. Krásná a tajemná je i v tom, že tento vývoj nelze předpovědět, a když se o to někdo pokusí, většinou bývá překvapen.

A druhá věc, skoro důležitější: kdybychom se k těm národům, které jsou momentálně na kolenou, my ostatní postavili zády, asi by zde v současné síle nestál národ ani jeden. I takto je třeba uvažovat v dnešní situaci.

Psáno pro HN