Dnes žijeme v tak přeekonomizované době, že i na lidský život koukáme ekonomicky. Plnohodnotný život je pro nás jen v produktivním věku. A tak dítě považujeme za jakýsi předstupeň a důchodce zase vnímáme (bohužel) jako jakýsi odpadek produktivního člověka.

Nietzsche kdysi psal o nadčlověku, což má samozřejmě i své tragické historické konsekvence. Ale od nich pro tentokrát odhlédněme. Takový nadčlověk je mimo dobro a zlo (netrpí morálními výčitkami), žije v přítomnosti, nemá propast mezi chtěl bych a měl bych, není posedlý racionalitou, hraje si, tančí, je nadřazenou rasou a má kolem sebe legii otroků/sluhů, kteří se starají o jeho obživu, bezpečí a blahobyt.

Jenže Nietzsche se zřejmě moc nerozhlížel kolem sebe, protože tvrdil, že nadčlověk teprve přijde. Přitom je tu a zmíněnému popisu odpovídá naprosto dokonale. Je to dítě.

Právě ono je dnes tou za nadřazenou rasou. Chrání ho speciální zákony a provinění proti němu se trestá obzvláště přísně. Dítě nemá vidět násilí a nemá vidět sex. Vlastně jej my dospělí držíme v jakémsi stadiu svatosti, čistoty, jako bychom se za tyto věci styděli.

Dnes žijeme v tak přeekonomizované době, že i na lidský život koukáme ekonomicky. Plnohodnotný život je pro nás jen v produktivním věku. A tak dítě považujeme za jakýsi předstupeň a důchodce zase vnímáme (bohužel) jako jakýsi odpadek produktivního člověka. O obojí je třeba se starat, obojí nás jaksi zatěžuje a vlastně zdržuje od efektivní práce.

To je i jeden z důvodů, proč máme tak vysoké daně: skoro půlku života trávíme mimo produktivní věk. Během 40 let, kdy pracujeme, si musíme skrze daně vydělat na náklady našeho 25 let trvajícího mládí a téměř 20 let trvajícího důchodu.

Když se nehledá smysl života

Jenže co když je to přesně naopak, než jak to vnímáme ekonomicky? Co když člověk nemá vrchol svého života v produktivním věku, ale jako dítě? Co když dospělý není výkvět dítěte, ale spíše jakýsi odpadek dítěte? Co když jsme nejkrásnější, nejsvobodnější, nejobjevnější a nejautentičtější chvíle zažili jako děti? Co když se v dospělosti jen marně snažíme získat zpět onen věk dítěte? Tu čistotu, upřímnost, hravost, bezstarostnost a bezprostřednost?

Koneckonců máme-li brát doslova psychology, pak nejdůležitější formativní období v lidském životě je právě dětství. Co se stane v dospělosti, jako by už bylo jen důsledkem, stínem, dopadem, zrcadlením, jakousi ozvěnou toho, co se stalo, když jsme byli dětmi.

To je přece krásná představa, nikoli smutná, že máme nejkrásnější vrchol života již za sebou, že se dětství už nikdy nic nevyrovná, že to už prostě máme hotovo. Že ráj srdce, maximu všeho dobrého, máme za sebou a teď už jsme tu pro další generaci, nikoli pro sebe.

Jeden známý filozof prohlásil, že člověk je jediný tvor, který neustále hledá smysl života. Mýlil se, dítě žádný smysl života nehledá. Ono jej žije. Ostatně hledat lze pohříchu jen něco, co člověk ztratil. Je tedy možné, že jsme právě ten dětský smysl života ztratili a nyní jej marně hledáme tu v práci, tu v meditaci, tu ve vztazích nebo v čemkoli jiném.

PlayBook

Život dospělých (zejména podnikatelů a manažerů) byl zejména definován tím, že je seriózní, z dětského pohledu (naprosto) nudný. Koneckonců i my dospělí často posuzujeme důležitost člověka pode míry jeho serióznosti. Zejména tedy ti, co používají BlackBerry ten no-nonsense smartphone.

Nicméně i tento titán businessové serióznosti dokonal přerod ve věk dítěte (po mocném nástupu iPhonu, které jsou zejména hravé a zábavné), a to tím, že svůj nový tablet pojmenoval PlayBook.

Už i manažeři si hrají, už i nejserióznější firmě jde o to, aby to bylo zejména fun, fun, fun. Jaké jiné znamení ještě potřebujeme, aby nám ohlásilo příchod věku dítěte se všemi svými kladnými i zápornými projevy?

Psáno pro HN