Proč se za své touhy v běžném jazyce tak stydíme a raději se schováváme za to, že je to naše povinnost? Dokážeme zvládnout svou vlastní svobodu, kterou naše doba tak rozpoutala a dala na piedestal nejvyššího božstva?

Existuje jen jeden rozdíl mezi svobodným a nesvobodným člověkem. Jeden chce, ale druhý musí. Za tuto svobodu jsme ochotni bojovat do poslední kapky krve. Přesto v denní mluvě tato slova až příliš jednoduše zaměňujeme.

Důraz na svobodu je jedním z hlavních výdobytků naší doby. Už se koneckonců po svobodě pojmenovávají i války (Enduring Freedom, tedy Trvalá svoboda, ale lze též přeložit jako Vydržet svobodu - možná je ten druhý smysl mnohem výstižnější, ale o tom více níže), a dokonce se v USA jednu dobu mluvilo i o hranolcích nikoli jako o French Fries, ale jako o Freedom Fries.

Když chci, tak musím

Ale zpět k tématu. My totiž máme tendenci pojímat své touhy jako imperativy. Příklad: sedíte s kamarády v hospodě, a už chcete(!) jít domů. Co však řeknete? "Musím(!) jít domů." Říci "kluci, já už chci domů" se nehodí. A tak uděláme z touhy imperativ. Jak je možné, že tato velerozdílná slova tak snadno zaměňujeme?

Tak třeba "musíme růst" je nahrazením toho, co míníme ve skutečnosti, totiž že "chceme růst". A když už jsme u toho, kdokoli říká "musíme růst", de facto míní "chceme být bohatší", protože "růst" měříme nikoli kvalitou umění, ducha či počtem přátel a úsměvů dětí, ale jen a jen penězi v podobě hrubého domácího produktu.

Když náš nadřízený něco chce, je to naším imperativem - "tvé přání(!) je mi rozkazem" říká člověk ve stavu podřízeném, služebník či otrok. Ale i zaměstnanec svému zaměstnavateli. Tímto procesem se přetavuje (něčí) touha do (naší) povinnosti a definuje se tím standardně moc jako schopnost přetahovat na ostatní své touhy nebo zájmy. To samo o sobě nemusí být nikterak agresivní, moc má ten, koho jiní poslouchají (ať už zaměstnanci kvůli penězům, otroci kvůli násilí nebo posluchači kněze či filozofa pro atraktivnost jeho myšlenek). Otázkou je, jak tento proces funguje uvnitř nás. Jak se přetavují naše vlastní touhy v náš vlastní diktát?

V ekonomické teorii je tímto diktátorem užitek. V modelu homo economicus je člověk otrokem své maximalizace, užitek nám diktuje, co musíme dělat, abychom byli šťastní. Jacques Lacan, francouzský filozof a psycholog, kdysi řekl, že imperativ užitku je ten nejpřísnější diktát: musíš si užívat, musíš zvyšovat utilitu. Přeloženo do ekonomičtiny, kdo nespotřebovává, rouhá se nejen sobě, ale celé tržní společnosti, protože spotřeba má dnes dvojí svatou roli: za prvé, zvyšuje náš užitek (užitek je dnes dáván do rovnítka s dobrem), ale zároveň tím zvyšuje užitek celé společnosti, protože roztáčí oběživo - energii ekonomiky.

Svoboda jako otrokář

Takže my když chceme, tak musíme. Proč se za své touhy v běžném jazyce tak stydíme a raději se schováváme za to, že je to naše povinnost? Dokážeme zvládnout svou vlastní svobodu, kterou naše doba tak rozpoutala a dala na piedestal nejvyššího božstva? A přitom je to právě naše doba, která neustále hovoří o pastech svobody, tedy o závislosti (na práci, na počítačích, na mobilech), a bojíme se toho, kdybychom skutečně bez jakéhokoli omezení dělali věci, které (vlastně) chceme a přitom nechceme nebo nemáme chtít (říkáme si sami nebo nám říkají jiní), protože se bojíme, kam nás dovedou. A zda maximalizace svobody (nebo trhu) nakonec svobodu (trh) nezničí.

Je to stejné jako s dluhem, který dlouho poskytoval vládám neškodné zdání neomezené svobody. Nyní se z něj však stal nikoli služebník, ale otrokář. Došlo tedy k prohození role subjektu a objektu a dnes je to státní dluh, který nám jako civilizaci diktuje, co máme, smíme a musíme dělat. Jinak by totiž naše spotřebitelská svoboda zbankrotovala.

Psáno pro HN