Jak se v ekonomii z předpokladů stává víra
Základní věta ekonomie, věta, ze které se stala víra a na které je až teologicky postavena celá mikroekonomie, je větou velice zvláštní. Věta "jedinec vždy maximalizuje svůj užitek" je tautologií, tedy bezobsažným sdělením.
Ekonomie je známá tím, že používá nerealistické předpoklady, na kterých staví své modely. Jedním základním je třeba známý homo economicus, dokonale racionální jedinec, který má jasno v tom, co chce. Tento předpoklad v zásadě počítá s tím, že člověk je svébytná jednotka, která neustále maximalizuje svůj užitek.
V ekonomii se dlouho vedla a stále vede diskuse o tom, že tyto předpoklady jsou jen technické, nerealistické - a jde pouze o to, aby se s nimi v modelech dobře pracovalo a aby dávaly dobré výsledky. Jenže problém nastává v okamžiku, kdy jim začneme skutečně věřit. Jinými slovy, ekonom si může stokrát modelovat racionální chování člověka nebo jeho sobeckost, ale pak večer nesmí přijít do hospody a mlátit pěstí do stolu a tvrdit nebo věřit, že člověk skutečně racionální sobec je.
Jedná se přece jen o předpoklad, něco, co může být v modelovém ekonomickém uvažování užitečné, ale nesmí se z toho vyvozovat filozofické či teologické závěry. Pak se totiž z předpokladů pokoutně stávají artikly ekonomické víry a ekonomie. Je to asi jako kdyby fyzik tvrdil, že tření vzduchu neexistuje a že nemá na rychlost pádu předmětů žádný vliv. Pochopitelně že má, jen v některých případech lze tento vliv zanedbat. V jiných ale nikoli.
Jak se rodí mýty
Ekonomie často tvrdí, že má být pozitivní, a nikoli normativní, tedy že má popisovat věci tak, jak jsou, a ne tak, jak bychom si přáli, aby byly. Jenže mezi větou "PŘEDPOKLÁDEJME, že člověk je racionální optimalizátor užitku" a větou "člověk JE racionální optimalizátor užitku" je nebetyčný rozdíl. A pokud se z předpokladů stane vyznání víry, je i na velkou pováženou, jak to s tou normativitou v ekonomii ve skutečnosti je. Jak můžeme popisovat věci tak, jak skutečně jsou, když o našich předpokladech neuvažujeme? A je vůbec možné tak složité otázky, jako jsou například lidské motivace, racionalita a sobeckost, "vyřešit" tím, že si je "odpředpokládáme"? Není to příliš veliké zjednodušení na to, abychom o sobě mohli hrdě tvrdit, že popisujeme věci ( a lidi) tak, jak jsou? Neříkáme tím spíše to, že popisujeme svět nikoli tak, jak ve skutečnosti je, ale tak, jak se nám to hodí? Nepodílíme se tím tak trochu na tom, proti čemu naoko sami bojujeme, totiž na stavění nových mýtů?
Ekonomie se snaží tvářit realisticky, tedy nikoli idealisticky. Ale ve skutečnosti jen nahrazuje jeden ideál ideálem jiným. A taková víra se pak sama o sobě stává idealistickou, byť se snaží vypadat cynicky. V tomto smyslu se předpoklady ekonomie stávají samy o sobě velice naivními.
Člověk dělá, co dělá
Tak například základní věta ekonomie, věta, ze které se stala víra a na které je až teologicky postavena celá mikroekonomie, je větou velice zvláštní. Věta "jedinec vždy maximalizuje svůj užitek" je tautologií, tedy bezobsažným sdělením. Co totiž znamená? Pokud si užitek nadefinujeme široce, to znamená zahrneme do něj úplně všechno, pak i Hus svým upálením jen maximalizoval svůj (posmrtný) život. Proč kojí matka své dítě? Protože z toho má užitek, zněla by pohotová odpověď, která je se vším hned hotová. Taková věta či vysvětlení jsou bezesporu pravdivé. Ale potíž je v tom, tak jako u všech tautologií, že je tak "vždy pravdivá", až se stává zcela bezobsažnou. Proč matka nekojí své dítě? Protože z toho má užitek. Jenom tím, že do věty někam zamotáme zvláštní slovo "užitek" (nebo "kapitál"), tím toho moc nevysvětlíme.
Ono vlastně používání cizích slov je bezvadné, pokud totiž v inkriminované větě nahradíme cizí slovíčka normálními, ze sofistikované věty se stane věta banální: člověk vždy dělá to, co dělá. Je to tautologie ve své čisté, bezobsažné podobě. Ale mýty se na tom staví skvěle.
Psáno pro HN
Ekonomie je známá tím, že používá nerealistické předpoklady, na kterých staví své modely. Jedním základním je třeba známý homo economicus, dokonale racionální jedinec, který má jasno v tom, co chce. Tento předpoklad v zásadě počítá s tím, že člověk je svébytná jednotka, která neustále maximalizuje svůj užitek.
V ekonomii se dlouho vedla a stále vede diskuse o tom, že tyto předpoklady jsou jen technické, nerealistické - a jde pouze o to, aby se s nimi v modelech dobře pracovalo a aby dávaly dobré výsledky. Jenže problém nastává v okamžiku, kdy jim začneme skutečně věřit. Jinými slovy, ekonom si může stokrát modelovat racionální chování člověka nebo jeho sobeckost, ale pak večer nesmí přijít do hospody a mlátit pěstí do stolu a tvrdit nebo věřit, že člověk skutečně racionální sobec je.
Jedná se přece jen o předpoklad, něco, co může být v modelovém ekonomickém uvažování užitečné, ale nesmí se z toho vyvozovat filozofické či teologické závěry. Pak se totiž z předpokladů pokoutně stávají artikly ekonomické víry a ekonomie. Je to asi jako kdyby fyzik tvrdil, že tření vzduchu neexistuje a že nemá na rychlost pádu předmětů žádný vliv. Pochopitelně že má, jen v některých případech lze tento vliv zanedbat. V jiných ale nikoli.
Jak se rodí mýty
Ekonomie často tvrdí, že má být pozitivní, a nikoli normativní, tedy že má popisovat věci tak, jak jsou, a ne tak, jak bychom si přáli, aby byly. Jenže mezi větou "PŘEDPOKLÁDEJME, že člověk je racionální optimalizátor užitku" a větou "člověk JE racionální optimalizátor užitku" je nebetyčný rozdíl. A pokud se z předpokladů stane vyznání víry, je i na velkou pováženou, jak to s tou normativitou v ekonomii ve skutečnosti je. Jak můžeme popisovat věci tak, jak skutečně jsou, když o našich předpokladech neuvažujeme? A je vůbec možné tak složité otázky, jako jsou například lidské motivace, racionalita a sobeckost, "vyřešit" tím, že si je "odpředpokládáme"? Není to příliš veliké zjednodušení na to, abychom o sobě mohli hrdě tvrdit, že popisujeme věci ( a lidi) tak, jak jsou? Neříkáme tím spíše to, že popisujeme svět nikoli tak, jak ve skutečnosti je, ale tak, jak se nám to hodí? Nepodílíme se tím tak trochu na tom, proti čemu naoko sami bojujeme, totiž na stavění nových mýtů?
Ekonomie se snaží tvářit realisticky, tedy nikoli idealisticky. Ale ve skutečnosti jen nahrazuje jeden ideál ideálem jiným. A taková víra se pak sama o sobě stává idealistickou, byť se snaží vypadat cynicky. V tomto smyslu se předpoklady ekonomie stávají samy o sobě velice naivními.
Člověk dělá, co dělá
Tak například základní věta ekonomie, věta, ze které se stala víra a na které je až teologicky postavena celá mikroekonomie, je větou velice zvláštní. Věta "jedinec vždy maximalizuje svůj užitek" je tautologií, tedy bezobsažným sdělením. Co totiž znamená? Pokud si užitek nadefinujeme široce, to znamená zahrneme do něj úplně všechno, pak i Hus svým upálením jen maximalizoval svůj (posmrtný) život. Proč kojí matka své dítě? Protože z toho má užitek, zněla by pohotová odpověď, která je se vším hned hotová. Taková věta či vysvětlení jsou bezesporu pravdivé. Ale potíž je v tom, tak jako u všech tautologií, že je tak "vždy pravdivá", až se stává zcela bezobsažnou. Proč matka nekojí své dítě? Protože z toho má užitek. Jenom tím, že do věty někam zamotáme zvláštní slovo "užitek" (nebo "kapitál"), tím toho moc nevysvětlíme.
Ono vlastně používání cizích slov je bezvadné, pokud totiž v inkriminované větě nahradíme cizí slovíčka normálními, ze sofistikované věty se stane věta banální: člověk vždy dělá to, co dělá. Je to tautologie ve své čisté, bezobsažné podobě. Ale mýty se na tom staví skvěle.
Psáno pro HN