V Evropě se rýsuje nová osa: úsporné národy, v čele s Německem, a národy, které by raději rostly než šetřily. No a s pokročilým jarem mne v této souvislosti nenapadá nic vhodnějšího než úvaha o víně a pivu.

Začíná teplé počasí, a tak i témata, o kterých se diskutuje, možná doznávají jisté lehkosti - po znavení z české politiky, po dokončení voleb ve Francii a Řecku, by se možná hodilo téma lehčí, protože všem musí být jasné, že nás nečekají lehké časy.

Živí... ale zbankrotovaní

Stále znova a znova se vynořují politické hlasy, které umí léčit krizi bezbolestně, téměř bezplatně, které opět věří zejména v růst a zapomínají na to, že dluhy se holt platit musejí, a to nás prostě nemine. Co nesplatíme teď, budeme muset, i s úroky, splatit později. Jen tím riskujeme, ovšem, že později bude pozdě... Aby nezačala platit parafráze na Keynese, že v dlouhém období budeme sice živí, ale zato všichni zbankrotovaní.

A tím se dostáváme k lehčímu tématu, které jsem na začátku slíbil a které by právě nám, pivnímu národu, mohlo zvednout trošku sebevědomí. Protože se, zdá se, v Evropě rýsuje nová osa: úsporné národy, v čele s Německem, a národy, které by raději rostly než šetřily. Což by asi chtěli všichni, ale někteří už vědí, že to tak donekonečna nepůjde. Nicméně politiků, kteří slibují, že právě toto umějí vyčarovat, přibývá.

No a s pokročilým jarem mne v této souvislosti nenapadá nic vhodnějšího než úvaha o víně a pivu.
Víno se totiž často považuje za jaksi pití vyšší úrovně, kdežto na pivo se mnohdy pohlíží spatra. Jenže možná je to ve skutečnosti právě naopak a víno si své postavení v pomyslné hierarchii elegance drží nezaslouženě. Tak zaprvé, pivo je intelektuálně mnohem náročnější na výrobu. Mohlo vzniknout až po tom, co lidé začali cíleně obdělávat půdu a dokázali ovládat oheň. Pivo se vaří, kdežto víno, jak známo, nikoli. K jeho výrobě stačí vzít hrozny, které rostou volně v přírodě a vzniklou šťávu nechat zkvasit. Ale aby nedošlo k mýlce! Nemyslím teď špičkové víno nebo pivo, ale jen vína a piva obecně, k výrobě obojího je v dnešní době pochopitelně potřeba veliký kumšt a péče.

Nicméně kdysi, zejména v teplejších pásech, bylo nevyrobit víno z vinného moštu téměř nemožné. Člověk tedy nepotřeboval moc umu nebo intelektu k tomu, aby víno vymyslel. A nepotřeboval k tomu ani moc sofistikovanou chuť. Víno mohlo být, a bývalo, sladké podle libosti, kdežto pivo nikoli a jakýmkoli složením z něj intuitivně lahodný nápoj nepřipravíte. S pivem toto udělat nelze, pivo má "aquired taste", tedy chuť, na kterou si člověk musí zvyknout. Někdo si zvykne dříve, někdo později, někdo nikdy. Ale víno, víno bude v jisté své variaci chutnat dobře každému, kdo nemá odpor k alkoholu jako takovému.

Též opít se vínem, pokud má člověk tento chtěný či nechtěný cíl, je de facto mnohem snazší než pivem. To je koneckonců důvod, proč je nápojem bezdomovců spíše špatné, levné víno než špatné levné pivo. Ze zkušenosti bezdomovců též můžeme usuzovat, že se jedná i o ekonomičtější, nebo řekněme cenově efektivnější nápoj. Zkrátka, pokud se někdo chce levně dostat do trošičku jiného stavu mysli, víno mu poslouží mnohem lépe. A to i u nás, kde je pivo mnohdy zlověstně levnější než voda. Zkrátka i pivo, ke kterému se člověk musí propracovat postupně, má také své konzervativní kouzlo, za které bychom se my, pivní národ, vůbec neměli stydět.

Vzhůru do pivní sféry

Pokud se má tedy rozpoutat v Evropě intelektuální střet, nová osa ekonomické víry, tedy "růstaři proti úsporářům" nebo "utráceči proti škrtařům", tedy mezi (v hlavní roli) vinařskou Francií a pivním Německem, my budeme zřejmě patřit k Německu, kdežto Řecko k Francii. Takže když nám chybí jasné politické vedení a ekonomicko-mezinárodní intuice, snad nás povede aspoň to naše pivo. Snad díky němu pochopíme, kde je to naše české Já.

Psáno pro HN