Uprostřed toho veškerého marasmu bychom však my Evropané neměli zapomínat na to základní: že EU je největší ekonomická jednotka na světě, že naše konkurenceschopnost na tom není zdaleka tak špatně, že jsme relativně málo zadlužení a že Evropa má nejstarší a největší zkušenost s tržní demokracií.

V posledním vydání časopisu Spiegel zazněla zajímavá věta: "The debt crisis has transformed into a crisis of faith," tedy česky: z dluhové krize se stala krize víry. Nicméně tomu, kdo má alespoň základy latiny, tomu tato věta neříká nic nového. Credo totiž znamená víru, a tak tedy Credit Crunch není, doslova přeloženo ze dvou jazyků, nic jiného než "zhroucení, krize víry".

Neměli jsme slepě věřit...

... takovým nesmyslům jako: trhy se samy čistí, ekonomika je sama od sebe spravedlivá, trhy jsou efektivní a racionální a neregulovaná ekonomika je nejlepší; neměli jsme věřit v sebedisciplínu jak trhů, tak politiků a též jsme neměli věřit tomu, že naše ekonomika je předurčená k věčnému růstu. Kdybychom tomu všemu slepě nevěřili, nebylo by naše zklamání tak hluboké, nekoukali bychom jako sůva z nudlí. My jsme totiž krizi vzali až s náboženským zklamáním: jak je možné, že božské trhy nejsou dokonalé? A co máme dělat, co máme obětovat, abychom získali zpět přízeň bohů růstu?

Uprostřed toho veškerého marasmu bychom však my Evropané neměli zapomínat na to základní: že EU je největší ekonomická jednotka na světě, že naše konkurenceschopnost na tom není zdaleka tak špatně, že jsme v celku, jako EU, relativně málo zadlužení a že Evropa má nejstarší, a tudíž i největší zkušenost s tržní demokracií. A v neposlední řadě, že se náš společný projekt euro nad očekávání povedl.

Ono totiž krizi víry, a ani krizi Řecka a Španělska, nikdo ještě před pár lety nečekal. Trhy samotné dávaly vysoký a bezpečný rating a zemím se půjčovalo levně, jako by se nechumelilo. Též u eura nikdo nečekal takový úspěch. V roce 1999, kdy se zavádělo, byl kurz nastaven na mírně nadhodnocených 1,19 amerického dolaru. V roce 2001 padl až na 0,86 dolaru - takže euro umí být i slabé, když v něj trhy nevěří. Nyní se euro obchoduje za 1,325 USD. Je tak silné, až se Jacques Mistral z Brookings Institute ve své studii ptá: jak je možné, že je euro tak stabilní a silné?

Jedinou odpovědí na to může být, že trhy euru věří a že též věří v jeho budoucnost.

Simulace růstu

Jako Evropanu s českými kořeny mi přeci musí dělat radost, že v Evropě netrpíme dluho-růstovou schizofrenií. MMF sice očekává letošní růst americké ekonomiky 2,1 %, kdežto deficit, zadlužování, o 8,1 %! Přitom v eurozóně se čeká "růst" - 0,3, tedy stagnace, ale zato deficit "jen" 3,2. To mluví za vše: za dvouprocentní růst USA platí osmi (!) procenty HDP. Navíc, americký dluh se od roku 2007 zvedl na 107 procent - a dle studie MMF se čeká nárůst dluhu na 113 procent HDP v roce 2017. Kdežto v eurozóně za stejné období vzrostl dluh z 66 procent na 90 a měl by do roku 2017 dokonce klesnout na 87 procent.
Tolik výsledek debaty růst vs. stabilita... Udlužíme a urosteme se k bankrotu - a to dříve, rychleji a pravděpodobněji v dolarozóně než v eurozóně. Pokud se ovšem preventivně nerozpadneme, což by byla nekonečná škoda, protože naše základy jsou komparativně nejstabilnější.

Naše debata se točí kolem tzv. "stimulace růstu", ale ve skutečnosti se jedná o simulaci růstu - nejedná se o pravý růst, který bychom měli USA závidět, jedná se o simulovaný, nerealistický, neudržitelný jakoby "růst".

Jako Evropané bychom si měli více věřit, zejména naší měně. Nejsme na tom zdaleka tak špatně, jak to vypadá ze škarohlídských vzdechů euroskeptiků a novinových titulků. Je to vpravdě tvrdá zkouška naší soudržnosti, ale vzdát tento projekt a otevřít Pandořinu skříňku odchodů z eurozóny by byla celosvětová škoda a začátek konce největšího světového ekonomického bloku.

Psáno pro HN