Trochu to připomíná situaci na lodi: máme natažené plachty, ale vítr prostě ne a ne foukat. A my stále stojíme, tu a tam se pokusíme do plachet fouknout vlastním dechem, ale to, jak známo, nepomáhá - dech je příliš slabý, aby loď posunul, a i kdyby, foukat z lodě do plachet (tedy s(t)imulovat růst dluhem) z fyzikálního hlediska nemá valný smysl.

Na místě je otázka, zda stimulujeme růst, nebo zda růst jen simulujeme – tak jak se simuluje nemoc nebo virtuální realita. Já myslím, že se jedná spíše o simulaci. A že Řecku, Španělsku, Portugalsku, Irsku, Maďarsku atd. jen došly modré drogové pilulky.

V prvním dílu filmové trilogie Matrix dává Morpheus (mimochodem v řecké mytologii bůh snění) Neovi na výběr mezi modrou a červenou pilulkou. Modrá by dala Neovi zapomenout na jeho pochybnosti, včetně zjištění, že svět, ve kterém doposud žil, je svět fiktivní, nereálný, uměle vytvořený. Jinými slovy, modrá pilulka by mu umožnila žít dál ve světě iluzí, aniž by o tom věděl. Červená pilulka mu naopak otevřela bolestivou cestu do světa, jaký opravdu je, tedy že je jen otrokem, kterému je iluze promítána přímo do hlavy (průměrně pozorný divák si ihned vzpomene na filozofickou paralelu s platonskou jeskyní). Jinými slovy, podobně jako poutníkovi z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, je mu dáno prohlédnout skrze brýle šalby a vidět svět tak, jaký je. Jak je vidět, téma šalby je pradávné.

Minulý týden jsem psal článek o tom, že USA ve skutečnosti nerostou, jak se na ně závistivě díváme z Evropy, ale vlastně – podíváme-li se bez brýlí šalby, polkneme-li červenou pilulku – upadají. MMF sice očekává letošní růst americké ekonomiky 2,1 procenta, což na první pohled, s brýlemi šalby, vypadá celkem pěkně, ale pokud se podíváme reálně, čeká se zadlužování o 8,1 procenta. Modrá pilulka šalby je v tomto případě čtyřnásobná. Bez ní by se ekonomika USA procenty propadala.
Stejně tak je to s našimi nadějemi, ať se člověk dívá, jak chce, jakékoli nápady, které sice jsou krásné, růst nenastartují. Podpora vědy a výzkumu, podpora start-upů, a já nevím čeho ještě, růst prostě v krátkém období růst nenastartuje.

Foukání do plachet

Trochu to připomíná situaci na lodi: máme natažené plachty, ale vítr prostě ne a ne foukat. A my stále stojíme, tu a tam se pokusíme do plachet fouknout vlastním dechem, ale to, jak známo, nepomáhá – dech je příliš slabý, aby loď posunul, a i kdyby, foukat z lodě do plachet (tedy s(t)imulovat růst dluhem) z fyzikálního hlediska nemá valný smysl.

Chápu, že nějakou dobu se na vítr s nataženými plachtami čekat asi vyplatí, ale my už to děláme několik let (a Japonsko desetiletí), a pořád nic. Asi je lepší se na to po nějaké době vykašlat, polknout červenou pilulku a přiznat si, že ekonomika prostě chvíli neporoste. Jinými slovy, jít k veslům nebo se věnovat opravě lodi. Mimochodem, veškeré investiční státní strategie, pokud nepovedou k růstu, budou znamenat ještě větší problém. Pokud "se neporoste", což je sice smutná, ale reálná varianta – mnohá stimulační opatření jen budují oči pro pláč. Stát má dělat to, co má dělat, tedy starat se o to, aby státní sféra fungovala dobře, abychom měli kvalitní státní správu, dobré soudce, hospodárné daně, nezadluženou ekonomiku a správce veřejných financí, kteří nekradou atd. Tedy: aby stát plnil dobře to, co dělat má, co spadá přímo pod jeho zodpovědnost – a kde pomoct může. To je, aspoň u nás, práce ažaž.

Vymyslet nerůstový model

A též se připravit na variantu, že i pokud se dlouho neporoste, nemusí systém hned kolabovat. Postarat se o chudé a nezaměstnané – prostě vymyslet nerůstový model. Růst je přece bonus v tržní demokracii, nikoli její předpoklad. Když růst přijde, měli bychom být rádi, ale ne s ním automaticky počítat. Je to jako řídit loď "za předpokladu, že bude foukat vítr". Občas prostě nefouká.
Jinými slovy, mohli bychom aspoň na chvíli sundat brýle dluhové šalby, těch jedovatých modrých pilulek, které nám zakrývají realitu: že prostě nerosteme – a možná růst nebudeme. Nepěkná varianta, ale reálná.

Psáno pro HN