Politiky máme na případnou nenávist, sportovce, herce nebo umělce na případné obdivování. Je to tím, že jsou ti druzí pro lidi přijatelnější? Ne tak úplně: jistě sportovec či umělec musí (většinou) ovládat svůj obor a mít co nabídnout. Ale jejich hlavní výhodou je, že je lze zkrátka vypnout – tak se vám nemotají do života a už vůbec za vás nerozhodují.

Politika, i když člověk odhlédne od našich korupčních peripetií, je řemeslo, kde se pracuje se skupinovou nenávistí – někdo to umí lépe, jiný hůře. Jednoduše každé rozhodování o věcech někoho jiného je ošemetná záležitost, a má-li člověk rozhodovat za ostatní, nutně si část proti sobě poštve – i při sebečistším úmyslu.

Sorry, Kláro

Vezměme si banální příklad. Celý národ se demokraticky shodne, že je třeba postavit letiště. Potud je to snadné. Teď ovšem na řadu přijde rozhodování, komu za humny. Tady už je přímá demokracie krátká, a kdyby se měli lidé domluvit "mezi sebou", nejspíš by to dopadlo tak, že se všichni zúčastnění do krve pohádají a nakonec třeba poperou.

Pokud ale vystoupí politik a řekne sorry, Ivane, sorry, Kláro, letiště bude stát u vás a vám budou nad hlavami létat letadla a basta, oprávněně naštve Ivana, Kláru, jejich kamarády a spřízněnce, ale tím to končí.

Nenávist je tak mířená na jeden bod – na politika. Jenže je to hlavně nenávist impotentní – danému politikovi budou asi dotyční spílat, ale nikdo normální mu nerozbije ústa – jen jej prostě příště nezvolí. Nenastartuje se tedy možný nebezpečný zpětný řetězec nenávisti a nenávist zůstane jen na úrovni bouchání půllitry o stoly v hospodě.

Politik si této role, být cílem impotentní nenávisti, musí být vědom. Nelze rozhodovat tak, aby byli všichni nadšení, i při tom nejlepším úsilí o komunikaci, svědomitost a spravedlnost prostě vždy bude existovat jistá část obyvatel, kteří rozhodnutím utrpí a nikdy je s nadhledem nepochopí.

Jistě, je třeba, aby věci, které si lidé mohou rozhodnout sami, také sami rozhodli – to je princip subsidiarity, kterého se drží Evropská unie a měl by se ho držet každý stát či každý, kdo své lidi jakkoli zastupuje. Jenomže jsou oblasti, kde to prostě nejde, aby si každý vybral, co je pro něj nejlepší. Tak třeba zákon (o daních, důchodech, letištích) musí platit pro všechny občany České republiky, nemůže být napsán tak, aby vyhovoval každému.

Užitečný terč

Politiky máme na případnou nenávist, sportovce, herce nebo umělce na případné obdivování. Je to tím, že jsou ti druzí pro lidi přijatelnější? Ne tak úplně: jistě sportovec či umělec musí (většinou) ovládat svůj obor a mít co nabídnout. Ale jejich hlavní výhodou je, že je lze zkrátka vypnout – tak se vám nemotají do života a už vůbec za vás nerozhodují.

Sport lze vypnout, knihu odložit, písničku ztlumit nebo změnit lokál. To přirozeně s politikem udělat nemůžete – sice můžete vypnout rádio, televizi či nečíst noviny, nicméně politici na váš život budou mít praktický dopad, ať se vám to líbí, nebo ne, a ať už to vnímáte, nebo ne.
Jisté penzum nenávisti generuje každá společnost - a je ji třeba ventilovat. A to buď proti sobě navzájem, nebo na jakýsi jednotný celek, který se stává jeho terčem. Proto i z tohoto hlediska koncentrace nenávisti na politiky je něco, co je vlastně dobrým vynálezem, ač to tak na první pohled možná nevypadá.

Starší společnosti to řešily obětními kozly či beránky, různými prazvláštními slavnostmi, kde se řád společnosti na přesně danou chvíli zcela převrátil a vše bylo na chvíli naopak – králové byli šašky a blázni králi (jak to krásně popisuje Mircea Eliade například v Mýtu o věčném návratu).

Potud teorie. Horší je, když ale dělají cosi, co se kromě nich a spřízněných firem či kamarádů nelíbí vůbec nikomu. To je zrovna třeba případ korupce. Zde bychom my i politici měli být extrémně přísní. V jiných oblastech naopak shovívavější.

Psáno pro HN