(Po)hádky ne(po)hádky - pokud se začneme rozpadat teď, už se nedáme dohromady nikdy. Ale pokud vydržíme, máme naději, že Evropa a s ní i naše republika budou mít co říci i do budoucna, a můžeme vědět, že nás jen tak něco nerozhází.

Kdopak z dětí by neznal animovaný film Doba ledová? I zde se zvířátka utkávají s krizí (mrzne jim planeta) a cestou za potravou a svobodou je potká kdejaká útrapa. Čím to, že právě tato různorodá skupina přežije a vyhraje nad všemi přirozenými i nepřirozenými nepřáteli? Dost možná právě proto, že je různorodá. Skupina vlků bude totiž vždy jen skupina vlků, skupina mamutů bude vždy jen skupina mamutů, kdežto společenství sjednocené z různých tvorů, vlastností a schopností může vždy využít nečekané vlastnosti každého z nich, někdy chytrost opice, jindy sílu tygra.

Někdy je to dokonce nemotorná paličatost lenochoda, která právě z tohoto poplety udělá nepravděpodobného hrdinu některých situací, kde nepomůže ani síla, ani rozum, ani víra, ale nějaká jiná vlastnost (klidně i třeba štěstí či klika, která právě našeho nešťastného lenochoda po většinu času drží při životě - a tím občas i celou družinu). Podobné rysy vidíme i ve Společenstvu prstenu, kde je též zastoupeno mnoho ras, a jen proto vítězí nad hordami nepřátel. Podobný motiv "různorodosti v praxi" vidíme třeba i v nedávné filmové novince Avengers. Jasně, skupinu neustále doprovázejí více či méně roztomilé hádky a neshody, ale nakonec se ony "malé kulturní rozdíly" (jak se o nich mluví v kultovním Pulp Fiction) nějak vždy vyplatí.

Různorodá Evropa

V dnešní době často slyšíme nářky nad tím, že je Evropa nehomogenní útvar, že má každý národ jiné (zlo)zvyky, kulturu, způsob přemýšlení, jazyk, vztah k práci a tak dále. To je pravda - ale díky bohu za to, nikoli bohužel.

V ekonomii máme zajímavý příklad "jestřábi versus hrdličky". Každý, kdo četl učebnici mikroekonomie od Franka, ten paradoxní příběh zná. Jak je možné, že v přírodě přežijí nekonfliktní hrdličky, které se dělí o potravu a na rozdíl od jestřábů neútočí? Protože hrdličky spolupracují. Tato vlastnost z nich, v modelovém příkladě, dělá mnohem silnější bytosti, než jsou jestřábi, kteří mají jako jedinci od přírody mnohem silnější výbavu.

Adam Smith kdysi napsal, že bohatství národů spočívá ve specializaci. Specializace je jen jiné slovo pro spolupráci a vzájemnou závislost. V tom měl pravdu a na této myšlence je do veliké míry založena filozofie Evropské unie. Ale ona specializace sama o sobě nestačí - k tomu, aby mohla skutečně fungovat, je navíc třeba různorodost.

Kdybychom my dva - čtenář a autor v tomto případě - byli úplně stejní, měli stejné schopnosti a stejné preference, nemohli bychom si toho vzájemně moc dát - materiálně, ale ani myšlenkově. Kdyby celá Evropa byla stejná, moc bychom si nepomohli, skutečné obohacení nastává, když spolu začnou obchodovat rozdílní jedinci, národy či kultury. V tom je veliká krása ekonomie, ač má i mnoho nevýhod, že je to totiž síla dostředivá a že má tendenci spojovat rozdílné.

Cílem tedy je zůstat pohromadě a zajistit, aby se každý věnoval tomu, co umí nejlépe. Jistě, hrozí riziko, že se to udělá tak nějak blbě, a Britové budou mít na starost kuchyni, Italové organizaci, Slováci rybolov a Češi boj s korupcí, ale to je spíše takový vtípek z hájemství rezervoáru národních stereotypů. Nicméně budeme-li jen trochu soudní - a sebekritičtí - měl by se nám podařit pravý opak. I proto si myslím, že Evropa má před sebou lepší budoucnost, současným útrapám navzdory, než USA.

Vydržet!

(Po)hádky ne(po)hádky - pokud se začneme rozpadat teď, už se nedáme dohromady nikdy. Ale pokud vydržíme, máme naději, že Evropa a s ní i naše republika budou mít co říci i do budoucna, a můžeme vědět, že nás jen tak něco nerozhází. V opačném případě právě současnost může být konec evropské budoucnosti.

Psáno pro HN