Zkuste jednomu dítěti dát jeden bonbon a druhému dva. U dětí, které mají silný smysl pro spravedlnost, to mnohdy vede k pro nás paradoxnímu chování: raději ani jeden bonbon, než aby to bylo takto nespravedlivé. Pro ekonomické uvažování dospělých to nedává smysl: lepší je mít aspoň jeden bonbon než nic.

Polykrates byl řecký panovník tyran a vyznačoval se jednou vlastností: na co sáhl, všechno mu vycházelo. Takové štěstí ale vyvolalo reakci bohů. Ti se na něj naštvali a jak už to tak bývá, když se člověk dostane do jejich nemilosti, špatně skončil. Neuposlechl prorockého varování své dcery a vydal se všanc svým nepřátelům. Ti ho zabili a dost neslavně naložili s jeho mrtvolou. Freud později po Polykratovi pojmenoval komplex: touhu po trestu.

Pokud je člověk příliš dlouho vystaven přízni osudu, kterou vnímá jako "kladně" nespravedlivou, nezaslouženou, časem si, kdesi v potlačované a možná nevědomé části psýché začne budovat pocit, že jej za to stihne nějaký trest, který vnímá jako katarzi, uvedení (vlastního vnímání) spravedlnosti na pravou míru. Člověk tak soudí sám sebe, sám hodnotí, co si (spravedlivě) zaslouží a co ne?

Nemůže něco podobného fungovat i na celospolečenské úrovni v rámci psychologizace hospodářského cyklu? Pokud má ekonomika tendenci chovat se maniodepresivně (přehánět dobré doby do mánií a špatné do téměř sebevražedných depresí), není možné, že tento ekonomický cyklus má svůj psychologický anticyklus, kdy začneme podvědomě nabývat pocitu, který nikdy nahlas nepřiznáme, že si příliš dobré doby vlastně nezasloužíme?

A nemá i spotřeba jakousi sladkohořkou příchuť? Není to tak, že (nad)spotřebu v jistém smyslu milujeme a nenávidíme zároveň?

Kladná nespravedlnost

Na nespravedlnosti je zajímavé to, že ji máme tendenci vnímat jen v jejím negativním obraze. Pokud dělníci, kteří pracovali jen hodinu, dostanou stejnou mzdu jako tu, která byla s ostatními domluvena za práci celodenní, stěžovat si budou paradoxně ti, kteří pracovali celý den - ačkoli právě oni dostali mzdu spravedlivou... přitom nespravedlivou mzdu dostali ti, co pracovali jen hodinu. Takže na nespravedlnost by měli upozornit právě oni. Jenže v jejich případě se jednalo o kladnou nespravedlnost - a tu vnímáme asymetricky ke spravedlnosti negativní.

Zkuste jednomu dítěti dát jeden bonbon a druhému dva. U dětí, které mají silný smysl pro spravedlnost, to mnohdy vede k pro nás paradoxnímu chování: raději ani jeden bonbon, než aby to bylo takto nespravedlivé. Pro ekonomické uvažování dospělých to nedává smysl: lepší je mít aspoň jeden bonbon než nic. Co na tom, že někdo jiný jich dostane třeba sto. Ale pro dítě, které je vlastně schopno pro pocit spravedlnosti "obětovat" svůj vlastní užitek, je výsledek celkem logický.

Vedlejší efekt

Mimochodem celá argumentace "tripple-down" hospodářského růstu, tedy teorie, že část bohatství časem "prokape" i k těm nejchudším, využívá právě tuto dospěláckou logiku: co na tom, že jistá část společnosti na růstu bohatne nepoměrně víc? Hlavně že z něj každý má aspoň maličký kousíček.

Ale zpět k Polykratovi. Není možné, že se cosi podobného stalo s naší západní civilizací? Příliš jsme nedbali na spravedlnost, ta, když se děla, tak jen jako vedlejší výsledek bohatnutí té naší. Ano, z růstu západního světa měla prospěch i chudá Afrika a Asie, ale určitě to nebylo tak, že bychom "rostli kvůli nim". A když loni rostlo bohatství celého světa celkem slušně (4 % HDP), ale naše ekonomika stagnovala, nebrali jsme to jako důvod k radosti z vyrovnávání globálních nerovností, ale jako fatální ohrožení západní civilizace světem třetím. Kdyby nám tedy skutečně šlo o chudé, rok 2012 byl rokem dobrým.

Nebylo by tedy divné, kdybychom si z našeho nespravedlivého štěstí a růstu vyvolali Polykratův komplex. A až začneme mít pocit, že si růst zasloužíme, a ne že na něj máme automatický "předkupní nárok", možná se konečně něco změní.

Psáno pro HN