Současná ekonomicko-politická situace se dá mimo jiné číst i tak, že neumíme nakládat s odpuštěním. Víme, že odpouštět potřebujeme, ale nevíme, jak na to. Taky nás nutnost odpouštět trošku uráží a stydíme se za ni, neb na povrch vyplývá, jak svému vlastnímu (finančnímu a ekonomickému) světu nerozumíme. Nicméně nic naplat, kdybychom neodpouštěli, celý systém hrozil kolapsem.
Jinými slovy: kdybychom se neuměli na chvíli tvářit, v roce 2008 a částečně i dnes, že pravidla neplatí, nemohla by platit nikdy, neb by systém (systém není nic jiného než soubor pravidel) pravděpodobně zkolaboval, a to právě kvůli tomu, že by se pravidla držela.

Neudržitelný systém tedy potřeboval pro své přežití odpuštění, tedy porušení svých pravidel. Potřebovali jsme být nesystematičtí, aby systém mohl dále fungovat. Hříchy na první pohled se výše uvedené zdá být paradoxní - a ono je. Není to ovšem poprvé, co člověk naráží na funkční paradox v přímém přenosu. Něco podobného spočívá v samotném jádru křesťanství: pokud je smyslem Nové smlouvy, že nám Bůh odpustí hříchy, jaký pak má smysl zákon? Je svět utkán spíše podle principu pravidel (etických, společenských, vědeckých) nebo je hlubším principem milost a odpuštění, což téměř z definice žádné pravidla mít nemůže (milost je milostí právě proto, že na ni nejsou žádná pravidla)?

Koneckonců tímto dilematem (zákon a/nebo milost) se zabývá velká část Nové smlouvy. Na tomto místě je vhodné připomenout, že novozákonní řečtina používá stejné slovo pro dluh i hřích. Je-li klíčovým poselstvím křesťanství nezaslouženě (a tudíž de facto nespravedlivé) vykoupení hříchů, pak to znamená to samé jako vykoupení dluhů. Už je slovo vy-koupení(!) naznačuje, jak blízko k sobě má křesťanství s ekonomií, respektive jak často používá křesťanství ekonomickou terminologii. Když Ježíš začínal své veřejné působení, oznámil se právě vyhlášením léta odpuštění dluhů (tedy i hříchů).

A navíc je čas od času potřeba odpustit vodu z přehrad a kaskád. Přehrady jsou vůbec skvělá věc... pokud fungují. Touto vlastnosti tak symbolicky reprezentují veškerou lidskou dovednost a dílo našich rukou: naše výtvory jsou skvělými služebníky, pokud je umíme ovládat. Finanční instituce ovšem také před rokem 2008 tvrdily, že se umí (sebe)ovládat, ale neměly. To samé tvrdily politici, že výši státního dluhu mají pod kontrolou - a to skutečně měly, dokud dluhy nepřevzaly kontrolu nad státy. Koneckonců jakoukoli půjčku si člověk bere, bere si ji se skálopevným přesvědčením, že ji bude mít pod kontrolou. Stejný postoj zřejmě člověk má i k hříchu: činíme jej pouze v situaci, kdy si myslíme, že daný čin máme pod kontrolou. A to jistě máme, dokud nebude mít pod kontrolou čin nás, dokdy hra nezačne ovládat samotného hráče, dokud se z loutkaře nestane loutka. Tak, jak se to stává se státy v rukou dluhu, které omezuji jeho existenci a volnost, podobně jako mu volnost (utrácet víc než bylo možné) kdysi dával. Jenže volnost byla dočasná. Ten stejný dluh, který nám kdysi jako západní civilizaci dával osvobozující křídla, se nám nyní stal omezující klecí.

Přehrada je dobra věc, stejně jako fiskální politika, pokud s ní dotyční dokáží zacházet a občas administrovat mírnou bolest vypuštěním hráze, když hrozí přeplnění a prasknuti. Taková přehrada dokáže pomáhat při povodních, vyrábět energii a byt příjemným rekreačním místem. Když však dotyčná vesnice neumí s hrází zacházet, přeplní ji a nechá prasknout, pak konce takové obce bývají horší, než kdyby žádnou přehradu neměla. A jelikož s fiskální politikou zadlužování neumí většina zemí západní civilizace dobře zacházet, měla by být politikům odebrána, podobně jako jim byla kdysi ze stejných důvodů odebrána politika monetární, tedy monopol na tisk peněz. Pokud bude stát i nadále mít monopol na tisk dluhu, je jen otázkou času, kdy přehradu zbankrotuji a zkolabuji. Odpouštět přehradu, neboli splácet dluh z minula, se totiž nechce nikomu.

Psáno pro HN