V předchozím článku jsem se zaměřil nikoli na způsob měření HDP, ale na to, že to, co měříme, v to i věříme a že volba měřeného tématu předurčuje celou debatu. Kdyby se třeba HDP měřil nikoli podle národů, naše současná debata by vypadala úplně jinak. Dnes bych se chtěl zamyslet nad další pozoruhodností této zázračné metastatistiky, která měla a pro mnohé stále má velice silné postavení v uvažování nás všech. Byť svou výsadní pozici postupně ztrácí a fetišizace růstu HDP je snad na ústupu.



Nevíme a je nám to jedno

HDP je obecně považován za exaktní statistiku, na které vše a všem záleží. Nicméně na osobnější, konkrétnější rovině nás paradoxně zase tak moc nezajímá. Kdo z vás čtenářů má přehled o tom, zda za první kvartál roku 2013 vydělal méně či více než v prvním kvartálu roku 2012, tedy o kolik za jeden rok vzrostl jeho "osobní HDP"? A pokud víte, zda šel nahoru nebo poklesl, toto nestačí, protože já bych to od vás chtěl slyšet přesně na desetiny procenta. Kdo z vás si vede přesnou statistiku rok po roce (nebo ještě lépe kvartál po kvartálu), jak se vyvíjel váš osobní HDP? Jistě, nějaký základní přehled mají všichni a po nějakém zamyšlení si své příjmy zhruba (ale velice zhruba) vybavíme, ale o to tu nejde.

Jde o to, že byť je tato statistika jednoduše a levně zjistitelná (stačí se podívat na daňové přiznání a jednoduše výsledný výdělek podělit - tedy za předpokladu, že vaše daňové přiznání odráží vývoj vašich příjmů). Ale: skoro nikdo to nedělá. Proč? Protože nás to ve skutečnosti nezajímá (jinak bychom si přesná čísla za poslední roky pečlivě počítali a pamatovali).

Když křehká Rogue žádá drsného Wolverina o pomoc a on jí s ostentativním nezájmem odpoví, že neví, ona se jej zeptá "Nevíš, nebo je ti to jedno?" ("You don't know or you don't care?"), on jí odsekne "Můžeš si vybrat" ("Pick one"). Scéna se pochopitelně odehrává v prvním dílu, abych učinil citačním požadavkům zadost. Proč to zde vytahuji - v sezoně, která je vše, jen ne okurková? Protože přesně takový obojaký osobní postoj zaujímáme k něčemu, co v obecné a abstraktní hladině považujeme za veledůležité, ale v rovině konkrétní a osobní zaujímáme postoj "we don't know and we don't care", tedy "nevíme a je nám to jedno".

Lesk a bída budoucnosti

Ještě absurdnější je představa, že své životy nedokážeme plánovat bez přesné vědomosti, zda nám tento osobní HDP vzroste či klesne, respektive přesně o kolik procent. I zde platí, že zhruba (velice, velice zhruba) člověk tuší, ale o to mi zde nejde.

Minulý týden jsem v Aix-en-Provence absolvoval debatu s Nassibem Talebem a dalšími mysliteli a ekonomy na téma "Na co jsou ekonomové". Když velká část panelu (včetně mne) tvrdošíjně trvala na tom, že budoucnost nelze předvídat (a neumí to ergo ani ekonomové), na stole ihned přistála obligátní otázka: A na co tedy jsou ekonomové?

Pokud bez předvídání budoucnosti jinou roli nemáme, pak si můžeme hezky po popperovsku sbalit kufry a jít dělat něco úplně jiného a ekonomii jako obor zavřít. Stejně tak, jako by měl svůj intelekt zabalit člověk, který nedokáže žít bez toho, aniž by přesně věděl výši svého příjmu rok ode dneška. A zase: chtělo by to na desetiny procenta přesně.

Koneckonců od žádného jiného společenskovědního oboru se nic tak přesně budoucího nechce (srovnej se sociologií, politologií, žurnalistikou, mezinárodními vztahy) - a přesto tyto obory nepovažujeme za zbytečné.

Ale můžeme si za to my, ekonomové, vlastně sami, tak dlouho jsme se tvářili, že exaktní budoucnost je otázka přesnějšího výpočtu, až se pod ekonomií roztrhl pytel a my zapomněli na skutečnou roli ekonomů, nikoli jen tu pofidérní. Ale o tom až někdy jindy.

Psáno pro HN