Co je a co není skutečná skutečnost, bylo a je tématem nejen myslitelů, ale i autorů populárních knih, filmů a v poslední generaci i her. Tak třeba populární počítačová hra Devil May Cry představuje svět následovně: na povrchu tu vše vypadá normálně, ale pod povrchem je realita úplně jiná. Je plná démonů, logika času i prostoru nevyzpytatelná a lidé jsou oběťmi, nepodstatnými loutkami, které se jeví jen jako stíny, v rukou mocností a logiky, o které nemají šajn. Mocní démoni si zde pohrávají s prezidenty a králi, kteří nemají jinou možnost než poslouchat.

Konkrétně v této hře drží mocný Mangus celý svět v šachu pomocí všudypřítomného dluhu. Lidé jsou oblbovaní médii a nápojem, který vyrábějí sami čerti z látky, která drží lidi v pozici pokorných beránků. Když se hlavní hrdina dostane ze "světa zdání" do světa démonů (zvaného limbo), reklama, která v našem světě hlásá "budete sexy", v limbu zní "budete tlustí"; reklama "buďte originální" zas ve "skutečnosti" říká "chovejte se masově" a tak dále. Pokud vám to cosi připomíná, podobnost je čistě náhodná.

Paralelní realita je častým tématem: od Platona přes trilogii Matrix po krásnou knižní pentalogii Noční hlídka od Sergeje Lukjaněnka, kde "Jiní" též dokážou procházet hned několika hlubšími a "reálnějšími" derivacemi skutečnosti - tedy vcházet do různých úrovní "Šera". V té první rovině jsou třeba vidět emoce, kterými se živí rostliny různých barev na zdech vašeho vlastního obýváku. Propadání se do jiné reality bylo využito například i v krásném Nekonečném příběhu.

První plnohodnotná fikce na téma paralelní reality, která je mi známa, pochází z pera Jana µmose Komenského. Po přečtení Labyrintu světa a ráje srdce vám Devil May Cry bude připadat jen jako slabý odvar. Jelikož poutníkovy brýle mámení nejsou nasazeny dobře, vidí věci v jejich skutečné podstatě. Co lidé považují za křídla, ve skutečnosti břemenem jim je; vzdělání je pošetilostí, mírumilovné trhy skrytým násilím, lidské zamilování a svazky dobrovolným trápením a vězením; církev je Boha zakrýváním. Ani mezi filozofy poutníkovi nebylo dobře, neboť "zdá-li se sobe, kdo moudrým býti v tomto světě, budizĚŚ bláznem, aby moudrým učiněn byl. Moudrost zajisteĚü světa tohoto bláznovství jest u Boha" a naopak. A tak to jde, v každém marném kvaltování na tomto světě, kterým poutník prochází. Vše je naopak - vysoké je nízké, účinné je krkolomné, přímé je kostrbaté, krásné je odporné, laciné je příliš drahé.

Na téma, co se jeví a co jak (ve skutečnosti) je, existuje tisíc a jeden pohled. Vytváříme si tyto brýle sami, nebo nám je nasazuje systém včetně toho vzdělávacího? A lze vůbec na svět pohlédnout bez takových brýlí? Existuje způsob, jak vystoupit z ideologie a pohlédnout na věci tak, jak jsou, bez imaginárního konstruktu? A dávala by bez toho realita vůbec smysl? Nečteme každý v realitě tak trochu, co chceme, nebo spíše co jsme naučeni číst? Jak by takový pohled vypadal, se asi nejlépe podařilo vystihnout spisovateli Chucku Palahniukovi v románu Zalknutí: "Na krátký záblesk viděla horu, aniž by myslela na dřevařství a lyžařská střediska a laviny, lesoparky, tektoniku zemských desek, mikroklima, deštný stín nebo jin a jang. Viděla horu bez podpůrné kostry jazyka. Bez klece asociací. Viděla ji, aniž by se dívala skrz čočku všech pravd o horách, které znala. A to, co v tom záblesku zahlédla, to dokonce ani nebyla ,hora'. Nebyl to přírodní zdroj. Nemělo to jméno."

Brýle Goggles se asi stanou technologickým tématem tohoto léta. Takže k brýlím, skrze které vidíme "realitu", přibude ještě jedna, ta "rozšířená" - a nám ke kopci přidá informace a asociace, které jsme ani nevěděli, či výstižněji řečeno, neviděli. Bude o to méně vidět kopec a o to více technické informace o něm. Budeme se v tomto novém světě orientovat lépe a přitom složitěji, protože přístup ke skutečné realitě, té bez interpretace jiných, bude o to těžší. A nic na tom nezmění, že budeme moci vrstvu "přídavné" reality sundat. Brýle zprostředkovaného smyslu nám poskytnou další odluku od smyslu skutečného.

Psáno pro HN