Mnohdy se říká - a věří - že zlo je protikladem dobra. V extrémně vulgárním pojetí, které je ovšem velice rozšířené, je pak zlo jakési dobro s negativním znaménkem. Zde se již pohybujeme v jakémsi účetnictví dobra a zla, ve kterém se dobro a zlo v absolutní hodnotě rovnají - to je ono bájné počítání dobrých a zlých skutků, teologie na úrovni mateřské školy, které mnohým zůstala i v dospělém věku. Nicméně i pro ty, kteří jsou si těchto věcí vědomi, platí, že naše civilizace jaksi automaticky věří, že zlo je největším nepřítelem dobra. Ale co když není největším nepřítelem dobra zlo samo o sobě, ale představa něčeho lepšího. Může být největším nepřítelem dobra představa něčeho více dobrého?

Tento opačný pohled je v ledasčem vlastně intuitivnější. Představa něčeho lepšího člověku totiž ihned udělá z čehosi dobrého zlé. Máme se dobře, ale Rakušané se mají lépe, tudíž se máme zle. Samotné dobro ve svém absolutnu pak nejsme schopni vnímat: když vás nic nebolí, člověk si toho skoro nevšimne. Absenci bolesti přirozeně nevnímáme, leda snad chvíli po bolesti protrpěné, nebo ve vzácných chvílích vděku a spokojenosti.

Nicméně zpět ke vztahu dobra a zla. Největší zvěrstva se děla pro nějaké vyšší dobro, ať už osobní, národní nebo kulturní. Ale podobný případ vidíme i v teologii, vezměme si hned příběh o stvoření člověka. Eden byl dobrý, byl to ráj, ale nějak pro Adama a Evu nebyl dost dobrý, příčinou pádu nebyla touha po zlu, ale po něčem lepším.

Ale zpět do byznysu. Skoro v každém novoročním proslovu to slýcháme od nadřízených: Tento rok byl dobrý, velice dobrý, ale... ale (!) víte, že největším nepřítelem toho nejlepšího je to dobré? Takže musíte makat ještě lépe, usilovněji, efektivněji a tak dále. V angličtině se říká "Good is the biggest enemy of the best", a pokud to tak je, pak je jen přirozené, že dobré a "lepší" jsou k sobě v nepřátelském vztahu.

Protože když člověk začne být spokojen s tím, jaký je, vyvolává to v nás strach a úzkost. Snad i proto bylo jméno Boží zkratkou, která se nesměla vyslovovat nahlas. Jsem který jsem - totiž my jsme ti, kteří nejsme těmi, kterými jsme. Jsme neustále vykloubení, stále v nějaké přeměně, na cestě odněkud někam, naše já je vyhřezlé do vnějšího světa, což napovídá už samotné slovo existence, tedy něco mimo, vně.

Postavením zlého nikoli do protikladu k dobru, ale k jeho metastázi, též řeší jednu z pradávných problémů etiky a filozofie. Totiž, jaký je magnetismus zla? Čím je zlo tak lákavé, pokud je opakem dobra? Proč by jej pak lidé páchali? Jen omylem, chybou, nedostatkem rozumu, jak se domníval třeba Tomáš Akvinský? To je odpověď, která může uspokojit jen v jistých jednodušších případech? Vzniká zlo neukočírováním emocí? Vždyť Hitler dokázal své emoce kočírovat velice dobře. A tak dále. Pokud ovšem zlo není v protikladu k dobru, ale je v představě čehosi lepšího, pak je jeho magnetismus přirozený a snadno pochopitelný.

Je to právě představa lepšího, co nás vyhání v pondělí ráno z postele. To je to, co nás mučí při prožívání této krize růstového kapitalismu - že se totiž snad nebude růst, že nebude každý rok v průměru na hlavu o pár procent lépe.

Co to tedy má znamenat? To by se jako člověk měl vykašlat na snahu o zlepšování sebe i světa kolem? Máme být lhostejní, když nás začnou předbíhat jiné země? Nikoli, lepší je z definice lepší. Nicméně, co jsem zde chtěl říct, je, že právě zde číhá zlo, zde je jeho tajný zdroj. Civilizace, která využila nespokojenosti jako svého hlavního vyexcitovaného motoru pokroku, se pak nesmí divit, že jen těžko může být spokojená. Koneckonců, když už člověk získá vavříny, velice rychle zjistí, že na vavřínech se spí zatraceně špatně.

Nevím, kdo to hloupé přísloví vymyslel (třeba v angličtině mi jeho ekvivalent není známý). Proč koneckonců jinak běžet, než aby člověk po doběhnutí již nemusel být tím běžcem?

Psáno pro HN