Ve specializované společnosti lze jen těžko dohlédnout konce svých činů. A tak se často stává, nejenže levá ruka neví, co dělá pravá, ale že ani jedna z nich sama neví, co dělá - co buduje, k čemu přispívá.

Do kin se blíží film o Haně Arendtové a jejích zápiscích z jeruzalémského soudu s Eichmannem. V knize dochází k závěru, že zlo povětšinou nemá démonickou podobu nějakého maniaka, ale že - podobně jako Eichmann - vypadá jako úředník, byrokrat, šroubek v mašinerii, který jen plní rozkazy a doufá v povýšení. Někdo, kdo není ani moc chytrý, ani zajímavý. Zlo se projevuje banalitou - stačí jen tupě následovat dav a dobovou ideologii. A moc u toho nepřemýšlet a hlavně necítit.

Na tomto místě jsem před nějakou dobou psal o tom, jak se etika přestěhovala do institucí, což je myšlenka rakouského filozofa Ivana Illiche. Že totiž dnes již neneseme osobní zodpovědnost za staré či nemocné, protože od toho máme důchodové a zdravotní pojištění. Zodpovědnost je odosobněná, i když se na institucích pochopitelně všichni podílíme.

Jenže tato vlastnost vyhřeznutí etiky z osobna do institucí má i svou stinnou stranu, protože stejně nenápadně či automaticky dokáže místo dobra páchat i zlo. Ve specializované společnosti, kterou drží pohromadě a koordinují právě ony instituce, se jen těžko dělí vina, ač dělba práce je snadná. Proto vlastně, technicky vzato, byl souzen Eichmann nikoli jako člověk, za své osobní činy, ale jako představitel instituce, který se jí nepostavil. Eichmann se bránil tím, že nedělal nic nelegálního, následoval dobové učebnice, ideologii doby. V takovém systému se pak stávala perverzní věc: činitelé nacistického režimu včetně vojáků měli výčitky svědomí, že mají výčitky svědomí...

Klasické pojetí neviditelné ruky spočívá v tom, že transformuje soukromé neřesti v obecné blaho. To je ovšem jen jedna z možných variant. Arendtová vlastně popsala odvrácenou stranu neviditelné ruky trhu, která také umí vytvořit situaci, kdy transformuje osobní blaho v obecnou neřest. Sociální encykliky v tomto smyslu hovoří o hříšných strukturách - jsou-li instituce špatně nastaveny, může být systém plný těch nejlepších úmyslů a lidí, kteří si ani náznakem nejsou vědomi, že dělají něco špatného - a přesto je výsledem systému zlo.

Ve specializované společnosti lze jen těžko dohlédnout konce svých činů. A tak se často stává, nejenže levá ruka neví, co dělá pravá, ale že ani jedna z nich sama neví, co dělá - co buduje, k čemu přispívá. I my si musíme dávat pozor, abychom se tupým plněním zákonů, následováním učebnic a dobové ideologie nakonec nestali součástí systému, který namísto přispívání k stabilitě vytváří nestabilitu.

Banalita zla na osobní úrovni je tedy možná jen ve velice komplexní a specializované společnosti, kdy je zlo rozděleno na tak malé části a tak zautomatizováno, že pro člověka ponořeného do dané ideologie skoro není vidět. Tak třeba na propagaci konzumní společnosti se podílí umělci (kreativci, kteří dělají reklamy na věci, které nepotřebujeme), sociologové (kteří zkoumají, co se bude jak lépe prodávat) a třeba psychologové (kteří používají psychologické triky, jak toho nenápadně prodat co nejvíce). Každému z nich připadá, že dělá legitimní práci, ale výsledkem je něco, co se vlastně nikomu z nich nelíbí.

Adam Smith, který je spojován s termínem neviditelné ruky, která přetváří soukromé neřesti v obecné blaho, se možná právě proto tolik věnoval soucitu, tedy tématu, který měl onu chladnou, kalkulující a efektivní ruku jaksi vyvažovat. Na toto téma napsal celou knihu Teorie mravních citů, kde právě soucit považuje za hlavní lepidlo dobře fungující společnosti. A bez soucitu se může velice jednoduše stát, že budeme efektivně a nevědomě pracovat na systému, který se stal komplexní hříšnou strukturou plnou banality krutého zla.

Psáno pro HN