Navrhuji, aby se místo termínu dluhový strop hovořilo o termínu dluhové dno - aby bylo lépe vidět, kam až jsme klesli. Toto téma je široce diskutované a vzhledem k tomu, že právě dnes má dojít k rozuzlení, není možné opomenout několik postřehů.

Tak za prvé USA má větší problém s dluhem než EU. Nejen, že má USA celkově vyšší dluh, ale dobré je též vidět, že mnohdy vyzdvihovaná přednost USA - totiž schopnost najít politickou dohodu - není samozřejmá. Jednání v rámci EU měla mnohem více účastníků a jistě složitější strukturu, ale přesto se situace nikdy takto nevyhrotila. Což člověka přivádí k dalšímu tématu: to, co kdysi byla americká dluhová krize, se přes cestu po světě opět vrací jako bumerang na půdu americkou.

Za třetí je třeba si povšimnout, jak neschopni jsme jako západní civilizace řešit svůj vlastní dluh. Řešíme dluh dluhem a klíníme klín klínem. Ve známém příběhu prvního zaznamenaného hospodářského cyklu má faraon sen o sedmi tlustých a sedmi hubených kravách. Je pozoruhodné, že mnohem "primitivnější" a chudší společnost bez ekonomů prošla mnohem zákeřnější krizí bez jediného dluhu. Jinými slovy, naši předci před mnoha tisíci lety byli schopni projít hlubokou hospodářskou krizí, aniž by se zadlužili byť jen o píď. Proč? Protože šetřili v letech hojnosti. V dobách hladu si od nikoho nemuseli půjčovat - ani od cizích zemí, ani od své vlastní budoucnosti, ani od bank. V krizi jen a jednoduše snížili své přebytky, našetřenou energii z minulých let.

Austerity now!

Vina se v současné debatě často svaluje na pravicové republikány a zejména na jejich extremistickou Tea Party. Ano, jejich neústupnost je do nebe volající a jejich současná pozice trapná. Nicméně viděno z odstupu mají pravdu. Do této situace, na toto ekonomicko-morální dno se USA dostaly právě díky těm, kteří tvrdili, že zdroje jsou a že dluh je nekonečný a že kdo si dělá hlavu s jeho splácením, je lunatik a ničemu nerozumí. Debata totiž nikdy neměla být, zda šetření ano, nebo ne, ale kdy. Stále mám pocit, že žijeme ve společnosti, která věří v to, že by se dluhy měly splácet - otázkou je přece kdy? Necháme situaci dojít až k utržení ucha, nebo jsme schopni své dluhy platit dřív, než je pozdě?

Heslo fiskálních expanzionistů, profesionálních zadlužovačů bylo: Zadlužme se nyní, abychom nastartovali ekonomiku, abychom mohli lépe splácet dluh. Jenže pokud této větě odeberete její prostředek, zůstane vám: Zadlužme se nyní, abychom mohli lépe splácet dluh. Na to, aby člověk viděl fatální nebezpečí takové logiky, ani nemusí být ekonom - přesto je to logika, kterou v USA i v Evropě mnozí hlásali, první mezi všemi Paul Krugmann. Posouvat problém na zítra je sice příjemné řešení, ale tvrdohlavci v Kongresu a Senátu vše pokazili tím, že trvají na tom, že zítra bude skutečně zítra, a nikoli pozítří a popozítří nebo ideálně nikdy.

Růstem k dluhu

Třeba ještě dodat, že růst jaksi nikoho nezachraňuje. USA se v poslední době nepropadají, naopak rostou - a stejně je jim to platné jako rybě koloběžka. Jinými slovy růst již "byl nastartován" a... ejhle, dluh stále roste! Všichni přeci slibovali, že to bude naopak, že jakmile "se začne růst", začnou se splácet i dluhy. Ale jak vidíme, nikoli. Zadlužovat se prostě USA budou, ať rostou, či nikoli. V jistém směru se tak opakuje situace ze začátku krize v letech 2007-2008, kdy si USA také zažily kolapsy a bankroty nikoli v průběhu nebo důsledkem hospodářské recese, ale během hospodářského růstu. Jednalo se tedy o systémový kolaps. Takže místo slibovaného "dluhem k růstu" nyní vidíme opak, i za růstu jdeme dál a dál v dluhu. Nepoučili jsme se a vyprodukovali systém, který se možná bude moci trefně označit jako "PLNOU PAROU VŘED!"

Psáno pro HN