Skoro každá ekonomická učebnice začíná tím, že se odpíchne od jednoho z největších "mouder" ekonomie. Totiž že žádný oběd není zadarmo. Přitom celý zbytek knihy pak mluví o trzích a ekonomii obecně, kterou popisuje jako win-win, tedy svobodné transakce, na které vydělávají obě strany, a tento oběd zadarmo neplatí nikdo.

Buď tedy není pravda první tvrzení, že žádný oběd není zadarmo, a všechno - dříve či později - něco stojí, má svou oběť, své náklady "obětované příležitosti". Anebo se musíme zamyslet nad tím, co nás stojí oběd, který nám - zdánlivě bez nákladů a zadarmo - servíruje specializace. Máme zde tedy celkem zajímavý rozpor: vše nás něco stojí, jen tržní mechanismus nic.

Navíc je to hlavním principem (alespoň dle učebnic soudě) tržního mechanismu samotného, kterému se ovšem on sám vyjímá a staví se do pozice nejlepší: nikdo vám v životě nic nedá zadarmo (i když vás někdo pozve na oběd, nechá si to zaplatit, vybere si to od vás jinak), nikdo kromě trhu, ten je zadarmo a nosí lidem samé win-win. Takže všechno má někde svůj háček, skryté náklady, trik ... jen ekonomie nikoli. Trhy jsou v učebnicích podávány v beznákladovém světle, respektive nejsou uváděny jejich náklady.

Drahá ztráta nudy

Něco jsme ale přece museli obětovat, abychom si ten tržní oběd zadarmo zasloužili? Není pochyb o tom, že díky mobilním telefonům, internetu, počítačům a tak dále jsme mnohem dál, mnohem produktivnější a efektivnější, komunikativnější. O tom není sporu. Je však třeba také vědět, že jsme něco ztratili, že tento přechod měl svou cenovku. Klid, nespěch, čas, soustředění a do jisté míry i nudu, která nechávala občas udělat zajímavými i ty dnes již dávno zapadlé kratochvíle.

Něco jsme prostě ztratili, ten oběd (byť výhodný) vůbec nebyl zadarmo. A teď by bylo fajn si uvědomit, že jsme toho za dějiny pokroku zaplatili u každého upgradu mnohem víc a pravděpodobně stavy nebo statky, které si dnes již ani nedokážeme představit.

Ekonomie tyto triky dělá. Tváří se, že je bezhodnotová a objektivní, přitom je plná soudů a subjektivních názorů, skrytých nerozpoznaných nebo nepřiznaných plateb za obědy, propašovaných pak i do odborných debat a učebnic a vše pod rouškou různých předpokladů a argumentačních metod. Učebnice jsou plné maximalizačních cvičení optimalizace užitku, aniž by se kdo obtěžoval definovat, co tím užitkem myslíme (protože by z toho také mohlo vyjít, že je to "muška jenom zlatá" a tu by optimalizovat bez cukání koutků asi moc nešlo).

Nebo vezměme si třeba další mantru ekonomie: že lidé reagují na incentivy. Jenže, jak si všiml stand-up economist Jerome Baumann z MIT, když se podíváte do jakéhokoli slovníku, slovo incentiva znamená "to, na co lidé reagují". Takže z celého tohoto velkolepého moudra ekonomie zůstává truismus: lidé reagují na to, na co reagují (a, pozor, nereagují na to, na co nereagují). Ironií věci pak navíc je, že ekonomie mnohdy ani neví, jakým směrem bude dotyčný reagovat - když se za něco začne platit, mnohdy to vede k tomu, že lidé dodávají méně než dodávali zadarmo (třeba dárcovské krve).

Nafoukaná ekonomie

Ekonomie se tváří, že je nad čas a prostor povzneseným, hodnotícím arbitrem. Činí si třeba nárok posuzovat záporné a kladné externality, hodnotit je, posuzovat. Přitom trh sám je spíše externalitou, tedy něco, co vzniká mimoděk, jako vedlejší produkt při směně lidí. Jak se stalo, že právě tato externalita se vymkla ordinérnosti a stala se hodnotící maticí všeho jiného, je pozoruhodnou otázkou. Stejně jako je pozoruhodné, že vše má svoji cenu, oběť, kterou se ekonomie snaží vyčíslit, a přitom neumí spočíst cenu sama sebe.

Psáno pro HN