V hlavách si nosíme pozoruhodné mentální obrazy, podle kterých se pak chováme. Na těchto obrazech je pozoruhodné to, že o nich většinou ani nevíme. Jsou to takové ty věci, o nichž nevíme, že víme, že se podle nich rozhodujeme.

Vezměme si příklad ekonomie a současné debaty. Tak třeba útlak systému a jeho levicová kritika - čtením této literatury máme představu, že nás systém utlačuje, že nám nedovoluje být sebou samým, že nás oddaluje a odcizuje od nás samých. A mentální obraz tohoto útlaku je, že nás utlačuje shora. Že by člověk chtěl stát vzpřímeně, volně dýchat a cítit se přirozeně, ale systém jej stlačuje dolů, k zemi.



Fajn: pocit, že s tímto světem, neřku-li realitou, je něco v nepořádku, provází lidstvo od nepaměti. Tedy pocit, který přepadne čas od času snad každého hloubavého: že tomu světu kolem sebe přinejmenším nerozumíme, jeví se paradoxně. A že kdyby bylo po našem, rozhodně bychom to tu vedli jinak - ať už politicky, eticky, nebo ontologicky. Tento pocit je společným jmenovatelem snad všech civilizací: něco je špatně. Ať už za to můžeme my, lidé (panovníci, stupidita, média...), nebo bohové, nebo - a to je novinka - ani jedno, ani druhé, ale: systém.

V tom se levicová kritika systému živí pocitem, který je s lidstvem od nepaměti a s kapitalismem nemá nic společného. Nicméně pocit útlaku, stav "nerozletu" reálný je. Jen se překlopil z mytického odevzdání do podoby religiózně-etické naděje, později do filozofického hloubání a ještě dál do roviny systematické kritiky politické ekonomie na straně jedné a vnitřní psychologie na straně druhé.

Ale zpět k mentálním obrazům. Co když tento útlak není shora, ale třeba ze strany? Nezmění jen tato malá mentální změna, změna představivosti, nebo dokonce (jak tvrdí někteří) jazyka celý náš pocit zde, na světě? Pokud nás totiž systém utlačuje ze strany, pak člověk může chodit vzpřímeně a být sám sebou, hrdý, ale kýženého cíle nedojde.

A co když je tento útlak zezadu nebo zepředu? Že nás systém utlačuje tím, že nás bičuje k větší rychlosti, než bychom chtěli (pocit, se kterým se můžeme snadno občas ztotožnit v hektickém světě), nebo naopak brzdí (ten pocit zas míváme při srážce s byrokracií).

A co když, úplně nejradikálnější varianta mentálního obrazu, nás systém utlačuje zdola? Jinými slovy: brání nám být sebou samým, ale zabraňuje nám být naším nižším já? Co když nás systém neutlačuje shora, ale naopak povoluje naprosto a zcela věnovat se vyšším cílům: rozdat veškerý svůj volný čas a peníze chudým a na dobré účely, žít v kibucu v zemi své volby, trávit dny a týdny meditací a četbou a tak dále? Co když nás systém utlačuje v tom smyslu, že nás odsekává od našich nižších pudů (vraždit a užívat si na potkání atd.), a tím člověka omezuje a "oddaluje" od sebe samého, od svých nižších já. Je to tedy dost dobře možné brát i tak, že nás systém (více či méně umně) spíše chrání před námi samými a našimi nížinami, než že by nás omezoval v rozletu. Nicméně i tak systémový útlak budeme vnímat jako útlak. Ale o co zde jde především, je to, že pouhá mentální změna směru útlaku mění celou debatu.

A tak malá změna v poloze naší fantazie mění celý náš vztah k systému. Když se tak nad tím člověk zamyslí, ona představa útlaku zdola je nakonec mnohem přiléhavější než představa útlaku shora. Systém mnohem více zabraňuje nižším pudům, úvahám či emocím, než brání v těch polohách vyšších.

Právě proto je důležité tázání, právě proto je fantazie více reálná než realita sama, neb realitu neumíme číst skrze jiné brýle než brýle této mentální mýtotvorby, vžité fantazie, na kterou fantazii ani nepotřebujeme, kterou máme v hlavě, aniž bychom věděli, kde, kdy, od koho a za kolik jsme ji koupili. A tak pokud chce člověk provádět kritiku a stavět věci na hlavu, což je jistě dobře, měl by být důsledný a postavit na hlavu nejprve sám sebe.

Psáno pro HN