Člověk je mnohokrát a opakovaně zvyklý poslouchat, jaká všemožná nebezpečí nás čekají, pokud ekonomika nebude růst. Málokde se však hovoří o tom, že i ten úžasný a všemi kýžený růst má svá rizika.

Na situaci naší západní civilizace je zvláštní jedna věc: z krize se snažíme dostat tím, že replikujeme konstelaci, která panovala při jejím vzniku. Dlouhotrvající prudký růst HDP, nízká nezaměstnanost, vysoká konkurenceschopnost a závratné technologické inovace - to je přesně to, oč se snažíme a v co doufáme.

A přitom si málokdy uvědomujeme, že právě taková konstelace panovala v předvečer krize jak v USA, tak v Irsku. Ekonomika nezkolabovala a nepotřebovala státní pomoc v období hospodářské deprese, ona ji potřebovala v době hospodářské mánie. Irský HDP rostl mezi roky 1995 až 2007 v průměru o šest procent. Stejně tak americký kolaps neměl s (ne)růstem HDP nic společného. Spíše naopak, finanční a půjčovací mánie se rozjela právě pod dojmem hospodářského růstu, který vypadal jako nikdy nekončící.

Člověk je mnohokrát a opakovaně zvyklý poslouchat, jaká všemožná nebezpečí nás čekají, pokud ekonomika nebude růst. Málokde se však hovoří o tom, že i ten úžasný a všemi kýžený růst má svá rizika.

Země nebankrotují, protože nerostou, země bankrotují, protože jsou předlužené. Stejně tak jako nebankrotují firmy, jimž se nezvětšuje obrat. Podobně jako nezbankrotuje jedinec, pokud mu přestane růst plat - nebo mu dokonce začne klesat. K tomu, aby země, firma či jedinec zbankrotovali, je zejména potřeba být zadlužen. A pokud je člověk pořádně zadlužen, může zbankrotovat i v momentě, kdy mu příjmy rostou. Jak? Pokud mu bude dluh růst rychleji (třeba díky vysokým či zvýšeným úrokovým sazbám) než jeho příjmy.
Zkolabovat za pochodu

A tak se také může stát, že se země upůjčuje k smrti za plného růstu. Jednoho dne věřitelům dojde trpělivost, že si země vesele bohatne (či roste) dluhem, a přestanou jí půjčovat nebo jí prudce zvednou úrok. Pokud tato země není schopná začít rychle šetřit, dostane se do situace bankrotu.

Nereálné? Mějme na paměti, že americká debata o dluhovém stropu (či spíše dluhovém dně) probíhala v době, kdy americký HDP už dávno rostl - čtyři roky po sobě, a to navíc podle konvenčních měřítek celkem slušně. Skoro se tedy přihodil právě výše načrtnutý scénář - a Spojené státy americké mohly už podruhé v řadě kolabovat vestoje, tedy za situace celkem slušného ekonomického růstu.

Zde se jen hezky ukazuje, jak to celé funguje. USA se zadlužují růst nerůst, krize nekrize. Ono je vlastně člověku celkem žinantní tuto statistiku (HDP) vůbec věrohodně používat. Nejenže nevypovídá o kvalitě života, na to koneckonců ani nebyla stavěna, ona nevypovídá ani nic moc o zdraví ekonomiky a vlastně ani o jejím růstu a už vůbec ne o kvalitě dynamiky země.

Pokud si půjčím deset milionů korun, jen blázen o mně řekne, že jsem o deset milionů bohatší (tak jednoduché to skutečně není). Pravda, mohu se tak chvíli chovat, ale ve skutečnosti jsem vlastně spíše zchudl (půjčení peněz mě bude stát úroky, jinými slovy řečeno jsem si půjčku koupil). Pokud ovšem podobnou operaci udělá stát, půjčí si 4,1 % HDP a ten stejný rok ekonomika vzroste o 1,9 % HDP, nemá asi valného smyslu tleskat si, že je americká ekonomika letos zase o skoro dvě procenta bohatší. Jen pro úplnost, toto jsou skutečná čísla pro USA za rok 2013. A mimochodem v tomto roce překročil americký dluh sto procent HDP.
S růstem jde všechno lépe

Z tohoto uplaceného růstu, nebo dluhového růstu, je snad snadno vidět, jak nebezpečný takový růst je: ústí v to, že vytváříme systém, který je sice rychlorostoucí, ale nestabilní. S růstem jde všechno líp... S růstem v zádech je snadné vládnout, stejně tak jak rozdávat dávky, na trzích vládne skvělá nálada, vše vypadá růžově. Ano, s růstem jde všechno líp... včetně zadlužování.

Psáno pro HN