Mezi námi lidmi zlidovělo rčení "teoreticky to funguje, ale prakticky ne". Máme tím na mysli situace, kdy praktické okolnosti brání funkčnosti čehosi, co by - čistě teoreticky - mělo fungovat dobře. Ve skutečnosti je však mnohem častější situace právě opačná: v praxi to funguje, ale v teorii nikoli.

To je koneckonců situace člověka - a důvod většiny našeho tázání, religiózním počínaje, vědeckým konče. Tak třeba v praxi pozorujeme, že denně ráno vychází slunce. Ale protože jsme rod zvědavý, pátráme po teorii, která už vidět není, ale nutně tam musí být. Všichni víme, co je to hmota - a v praxi s ní neustále nějak zacházíme, ale nikdo z nás, ani jeden, to neví teoreticky. Vysvětlení máme, ale tato vysvětlení jsou parciální, nejsou kompletní. Je známo, že na vysvětlení chování hmoty na malých rozměrech používáme kvantovou teorii a na vysvětlení chování hmoty ve velkých rozměrech zase používáme Einsteinovu teorii relativity. Tyto fascinující teorie jsou ovšem neslučitelné, respektive už nějaký pátek se hledá takzvaná teorie všeho, jeden princip, který by hmotu dokázal vysvětlit tak, aby vysvětlení bylo teoreticky komplexní. Jinými slovy, každá rovina funguje na jiné logice, která je na úrovni jiné zcela nelogická. Logika newtonovského prostoru je bláznovstvím na úrovni kvantové a naopak. Na kvantové úrovni si částice cestují proti směru času, jedna částice je na dvou místech najednou a tak dále.

Naše teorie, vlastně celá věda, je postavena na myšlence rozděl a panuj. Vezměme si například společnost a obor, který se ji snaží pochopit, společenské nebo též humanitní vědy. Každý obor si vezme výsek reality kolem nás, a aby mu mohl porozumět, používá jiná teoretická východiska. A mnohdy se pak, z pohledu této omezené výseče, problém skutečně daří vysvětlit. Problém nastává v momentě, kdy se to má pospojovat dohromady. Pak dochází k paradoxům, axiomatické neslučitelnosti (neumíme sloučit předpoklady, ze kterých jednotlivé obory vycházejí) a řešení, která dávají smysl v rámci daného rámce, se stávají hloupostmi mimo něj. A toto nefunguje nejen na úrovni mezioborové, ale ani uvnitř jednoho oboru - ekonomice jako celku nerozumí nikdo, stejně tak jako lidskému tělu v jeho celistvosti. Máme odborníky na kolena, dýchací a močové cesty, trávení, mozek atd., ale tělu jako celku pořádně nerozumí nikdo. Přitom víme, že v těle, podobně jako ve společnosti, je vše propojené a vše souvisí se vším. Ve společenských vědách se vlastně nikdo o "teorii všeho" ani nepokusil a ani se o tom nemluví. Co dává smysl v jednom oboru ekonomie, nedává smysl v jiném. Co dává smysl v ekonomii, nedává smysl v politice nebo sociologii. Jediný způsob, jak dokážeme věci vysvětlit (což ještě neznamená, že jsme je dobře pochopili), je, že si problém rozkouskujeme, v dané výseči pak vysvětlení smysl dává, ale vysvětlení funguje jen a pouze v rámci dané výseče a tyto výseče pak už nejsme schopní spojit. Jeden ze způsobů, jak popsat vzdělávání, je ten, že se člověk naučí nedívat se na problém v jeho komplexnosti, ale že se nechá omezit právě jedním pohledem.

Tento problém je známý i z nejslavnějšího a nejideálnějšího oboru, který pracuje s čistou logikou a čirou abstrakcí a kde by se žádné takové rozpory vyskytovat neměly - totiž matematika. Nicméně Kurt Goedl ve svém teorému o neúplnosti dokázal, že i v matematice nelze vše vysvětlit ze stejného axiomatického základu. Jiný problém si vyžaduje "jinou" matematiku.

Žijeme ve světě, kterému ani trošku nerozumíme, mobilním telefonem počínaje, smítkem prachu konce. Ale všechno to nějak funguje, do sebe zapadá a žádné rozpory neprojevuje. Kdyby v realitě existovaly stejné rozpory jako ve vědě či našem poznání, realita by se ihned rozpadla. Ona ale funguje na celé komplexní a propojené škále. V praxi. V teorii ne.

Psáno pro HN