Mnoho dnešních debat se točí kolem toho, jak zavést etiku do ekonomie. Jako by ekonomie stála neutrálně mimo. Zapomínáme přitom na to, že ekonomie již svoji etiku má. Zvláštní, nediskutovanou, ale má. Z dálky se ekonomie tváří jako neutrální, technická, vědecká disciplína. Přitom je to spíše etická škola, která hlásá morální doktríny skrze výše zmíněné nástroje. Etiky jsou různé - komunisté měli svoji, nacisté také, pak je křesťanská etika či ateistická. Prostě to, že něco má svou etiku, ještě neznamená, že je to etika přijatelná.


Maximalizuj svůj užitek...

Co tedy hlásá, učí ekonomická etika? Že je člověk egoista, že na světě není nic jako oběd zadarmo a že je v pořádku být egoista, protože to je přirozené. S tím se prostě - do slova a do písmene - počítá. S ničím jiným se počítat nedá, a tak se jakékoli jiné chování nedoporučuje. Pohled na svět, který ekonomická etika učí, je tedy cynický.

Nedílnou součástí ekonomie pak je učení o imperativu užitku. Člověk je zde od toho, aby maximalizoval svůj užitek, na zbytek nemá brát ohledy. Náboženský/skautský/asketický/viktoriánský imperativ sebeomezení byl nahrazen příkazem: Musíš si užívat, musíš zvyšovat svůj užitek! Není to tedy jen nevaž se odvaž se, ale nesmíš se vázat, musíš se odvázat.

Ekonomie také hodně věří a hovoří o svobodě. Je to její základní hodnota: předpoklad, nástroj i cíl. Zde je hezky vidět, jak se tato víra dostává do konfliktu s jinou proklamovanou ekonomickou hodnotou: bezhodnotovostí, neutralitou.

A jaká je cesta k této (ekonomické) svobodě? No přece skrze práci, píli a houževnatost - a to už se skoro blížíme k opovrhovanému "Arbeit macht frei". Čemuž otevřeně nikdo nevěří, ale přesto se podle toho de facto chováme.

Také si všimněme, jaký důraz klade ekonomie na efektivitu. Jak věří v neustálý růst, který je opět trojjediný: je předpokladem, nástrojem a výsledkem ekonomické snahy. Ekonomie také zvláštním způsobem potlačuje emoce a hovoří jenom o racionalitě. Také si všimněme, jak se ekonomické argumenty stávají těmi nejdůležitějšími - ať už řešíme korupci, umění (a jejich návaznost na HDP) nebo vypočítávání ekonomických dopadů intervence na Ukrajině. Kdypak by se v minulosti stalo, že by obchodníci měli tak veliké slovo v takovýchto věcech?

... a nedbej na dopady

Minulý týden jsem na tomto místě psal o tom, že neexistuje žádná neviditelná ruka, jenom naše ruce, které staví nebo boří, hojí nebo zraňují. Dalším z etických učení současné ekonomie je, že na dopady našeho podnikání na tomto světě nemáme brát zřetel. Vše, i zlé úmysly, se v dobré obrátí. Což je velice silný etický výrok - tato víra přece není sama sebou.

Je také zajímavé všimnout si, co ekonomie potlačuje tam, kde mlčí. Nemluví se moc o společenské spravedlnosti (to se nějak přesunulo k sociologům nebo filozofům) ani o zodpovědnosti. Nemluví se o solidaritě, byť ji denně užíváme a debatujeme. Nemluví se o věcech, které nejde spočítat. Nehovoří se o omezenosti našich modelů. Nehovoří se o tom, že předpoklad je předpoklad, a nikoli artikl víry, o kterém se lze hádat s (ekonomickými) bezvěrci.

Problém není v tom, že ekonomie má svoji vlastní etiku. Problém je v tom, že se o ní nehovoří, že jsme ji koupili, ani nevíme kde a za kolik. Že jí občas bezvědomě podřizujeme vše ostatní. Současná debata o kupčení kolem Ukrajiny je toho žalostným projevem.

Na jednu stranu je to pochopitelné. Ekonomie si zdánlivě nemůže dovolit meditovat v ústraní a čekat, až se dané spory dostatečně filozoficky vyřeší. Musí jednat. Ale pak se na druhou stranu nesmí divit, že staví barokní zámek z elegantní logiky, který ovšem stojí na písku. Problémy neodejdou tím, že předpokládáme, že odešly.

Psáno pro HN