Stalo se módou nadávat, že Evropa ani ekonomie nesplnily svůj úkol. Ale co když je to přesně naopak? Občas mi to připomíná situaci, kdy nadáváme krávě za to, že z ní nemůžeme vydojit více a více mléka. Ona nám ale více mléka dát nemůže, protože jsme ji již vydojili.

Proti Evropské unii se filozoficky řečeno používají podobné základní výhrady jako vůči současnému západnímu stylu ekonomie obecně. Obojí jako by ztratilo duši. Tělo tvořené z jakýchsi institucionálních kostí se hýbe (jakousi setrvačností?) dál, ale je to příliš kostnaté, bez života.

Obojí - jak EU, tak ekonomika - funguje, ale to nikoho moc nedojímá, fungují jakoby zdálky, jsou nám odtažené a jako by jim chyběla lidská tvář. Nám Evropanům stále něco na Evropě chybí, stejně tak jako konzumentům stále něco vadí na konzumu. Proto tolik debat, konferencí a úvah na téma duše Evropy, hledání jejího smyslu, stejně jako smyslu kapitalismu nebo ekonomiky a ekonomie vůbec.

Nadávat, či dávat?

Jeden z možných způsobů, jak uvažovat nad současnou krizí těchto dvou myšlenek, které nás nesly v posledních generacích kupředu, je zamyslet se nad tím, zda náhodou ekonomie a EU nesplnily svou roli v rámci institucí, podle kterých byly (více či méně spontánně) původně stvořeny či založeny. Tato myšlenka je zajímavá právě v tom, že jde přesně opačným směrem.

Módou se stalo nadávat, že tyto myšlenky svůj úkol nesplnily, ale co když je to právě naopak? Z psychiatrického hlediska je totiž dosažení cíle jeden z významných zdrojů depresí. Pokud si splním svůj životní sen, je to na jedné straně fajn, ale na straně druhé jsem právě přišel o motor a touhu po svém životním snu, neb se mi splnil. Tím se nechce říct, že se vyřešily všechny problémy světa a obecný světabol, ale že v jedné oblasti se tak stalo.

Ekonomie jako obor si nikdy pořádně nedefinovala svůj úkol nebo cíl svého snažení. A pokud neznám smysl dané věci, nemohu s ní být spokojený nikdy, neboť vlastně nevím, k čemu má pořádně sloužit. S mobilním telefonem mohu být spokojený, pokud od něj čekám telefonování a posílání SMS. Budu s ním však nespokojený a neustále mu budu nadávat, pokud od něj budu čekat třeba ohřívání kávy. A možná je to trochu podobné i s ekonomií a Evropou - nevíme pořádně, jaký je cíl, a tak nadáváme i na věci, za které nemohou.

Představme si na malou chvíli, že bychom si definovali cíl ekonomie a Evropské unie. Jen tak pracovně bych za cíl ekonomie mohl navrhnout například toto: že si většina lidí v dané zemi nemusí dělat existenciální starosti s tím, jak se nasytí, kde budou spát, zda bude přes zimu teplo. Prakticky to znamená být schopen vzít své děti občas do kina, aniž by se dotyčný bál, že na konci měsíce nebude co jíst. Zkrátka, aby naše ekonomická situace byla taková, že má většina populace ten luxus netrápit se materiálně-existenčními problémy.

Pokud bychom to brali takto, tak pak ve většině západních zemí ekonomika svou roli a cíl splnila. Drtivá většina obyvatel západního světa dnes žije ekonomicky mnohem pohodlnější a luxusnější život než králové za středověku. Nemůžeme od ekonomiky chtít, aby nám přinesla balanc do života, duševní smír, nebo nám dokonce dala smysl života nebo vytvořila spravedlivou společnost.

Splněné cíle

A podobně tak od EU. Jejím původním cílem byl mír skrze obchod. Oba cíle jsou splněny: v EU máme bezprecedentní mír a volný obchod, který jsme ještě nikdy nezažili. Sever Finska obchoduje s jihem Španělska s takovou lehkostí, že se nám o tom ani nezdálo. Zboží a služby nebrzdí ani hraniční kontroly, ani rozdílné administrativní požadavky, ani kurzové riziko. Oba původní úkoly jsou tedy splněny.

Není samozřejmě po všech problémech světa, ale občas mi to naše nadávání připomíná situaci, kdy nadáváme krávě za to, že z ní nemůžeme vydojit více a více mléka. Ona nám ale více mléka dát nemůže, protože jsme ji již vydojili a všechno její mléko už je ve vědru. To vědro má díry, půlka mléka z něj vytéká, protože se o něj nestaráme a je nám to jedno, protože my přece chceme zejména více.

Psáno pro HN