Na sudí je zvykem nadávat, ale představte si zápas bez nich. Jsou to právě oni, kteří udržují fotbal fotbalem a hlídají, aby se z něj nestalo například rugby, tedy americký fotbal. Takové podobenství nám může posloužit při uvažování nad tržními hrami, kdy regulace jsou zde také často na obtíž a jsou obecně považovány za nadáváníhodné téma. Pojďme si představit smyšlený zápas, kdy proti sobě hrají dva týmy - a jediný rozdíl bude v tom, že u tohoto zápasu budou absentovat rozhodčí. Vítězný tým bude ten, který umístí více gólů do soupeřovy branky, a cenou za vítězství bude velice veliký mnohamilionový finanční obnos pro každého hráče. Jak asi takový zápas bude vypadat? Vyhraje nejlepší tým? A jaká budou na konci pravidla, kdo je bude určovat?



Copak je to za sport

V první instanci jeden hráč z jednoho týmu vezme míč do rukou a poběží s ním, dokud ho jiný nesrazí k zemi. Hráči opačného týmu začnou nadávat, že toto se nesmí, že s míčem se rukama hrát nemá. Jenže hráči z prvního týmu jim opáčí: To říká kdo? My takto hrajeme fotbal od nepaměti. Toto jsou naše pravidla, takže jaképak copak. A jelikož zde není žádný rozhodčí, který by takovou hru zastavil a pravidla sjednotil, hra bude pokračovat dál. Tato situace je snadno představitelná, pokud proti sobě toto zvláštní utkání ve fotbale bude hrát třeba francouzský tým s týmem americkým. Řeklo se fotbal a francouzští hráči to pochopili tak, že se hraje fotbal evropský, kdežto Američané to pojali tak, že se hraje fotbal americký. A jelikož Američané vybrali hráče na americký fotbal, kteří bývají mnohem statnější a fyzicky silnější než rychlí hráči evropského fotbalu, je celkem zřejmé, že si pravidla vynutí hráči američtí spíše než jejich nevyrovnané protiváhy. A kdo určuje pravidla hry (stejně jako téma či pravidla debaty), zápas zpravidla vyhrává.

Ale co když francouzští hráči nasadí jinou, agresivnější taktiku a začnou nic netušícím Američanům kopat zezadu do kotníků? Co když si jeden z hráčů narychlo sežene nůž, nebo dokonce střelnou zbraň? V sázce je mnoho, a jak již bylo řečeno, není zde nikdo, kdo by pravidla vyjasnil a usměrnil a vynutil jejich dodržování.

Při takovémto perverzním zápase by nevyhrál nejlepší fotbalový tým, ale ten nejagresivnější nebo ten tým, jehož hráči by měli nejméně skrupulí. Taková hra vybere jakousi zvláštní selekcí takový tým, který by nikdo na dalším turnaji potkat nechtěl. A dost možná by se rychle z takového fotbalu nestalo ani rugby, ale spíše něco podobného boxu nebo něco ještě horšího, něco mnohem krvavějšího (protože ani v boxu není povoleno vše a každý zápas má svého sudího). Nejenže by takový zápas vybral a odměnil suboptimálního výherce, ale zřejmě by se na něj ani nikomu soudnému nechtělo dívat.

Poctiví odcházejí první

Jak to souvisí s tržním výběrem a ekonomií? Tak, že to, kdo danou hru vyhraje, záleží na pravidlech. Jsou to pravidla a jejich (ne)dodržování, která (před)určují vítěze. Trh možná vybírá nejlepšího hráče, ale není-li jasné, ve které disciplíně, výběr není, jaký by měl být. Pokud na trhu s čajem nejsou jasně určena a vynucována pravidla, "trh" nevybere nejlepšího výrobce čaje (kde cena odpovídá kvalitě a službám), ale toho, kdo umí nejlépe korumpovat, vydírat zaměstnance, zaměstnávat děti a přimíchávat návykové látky. Volná soutěž, aby byla smysluplná, může být volná jen tehdy, jsou-li jasně dodržována pravidla hry. A toto dodržování je v zájmu hráčů samotných.

Trhy nejsou spontánní a jako demokracie se musí kultivovat. Navíc při snižování kvality soutěže mají jako první tendenci ze hry odejít ti nejlepší: poctiví, kteří se raději chytnou jinde, než aby se nechali nutit k nekalým praktikám, aby se na trhu udrželi. Pokud jsou pravidla (jakkoli nedokonalá) obcházena či jsou přímo výsměchem, trh bude "čistit" tak, že první vykopne ty nejlepší. A to by byl smutný výkop pro naši mnohdy neomezenou víru v tržní selekci.

Psáno pro HN