Velikých osobních zisků lze dosáhnout velice levně na společném prostoru. Jsme vychováni v tom, že se člověk stará jen sám o sebe - což je v mnoha případech zcela v pořádku, ale v některých případech nás takové starání jen o sebe přijde velice draho.

Přednedávnem jsem měl na varšavském knižním festivalu debatu s Leszkem Balcerowiczem a řeč se stočila k tématu, zda existuje veřejné dobro, nebo zdali existuje jen dobro jednotlivců. Dějiny ekonomie se stočily k individualistickému pojetí člověka a společnosti, což jistě mělo i některá svá pozitiva. Nicméně tím, že se ekonomie tradičně zaměřuje na jedince a jeho zájem (občas to až přehání a žene do extrémů), uniká jí veliký zdroj bohatství, který spočívá ve veřejném prostoru.

Vezměte si typický městský činžák. Je to vlastně taková malá vesnice ve městě: bydlí zde stovky lidí velice blízko u sebe - mnohdy celý život. Je to jakýsi společný prostor, kde záleží jen na lidech, jak si jej uspořádají.

Uvnitř těchto činžáků bývá nádvoří nebo dvorek, který nemůže být v soukromém vlastnictví, protože by to bylo velice nepraktické, a tak je ve vlastnictví společném. No a tento dvorek většinou vypadá, jako by nepatřil nikomu - zřejmě právě proto, že patří všem. Nebo je rozkouskován na menší parcely, ohraničené takovým "aby se neřeklo" plotem, který má zřejmě jen jednu roli: vypadat ošklivě a překážet.

Přitom na takovém dvorku by mohl být záhonek, na kterém by se vyblbnul každý chatař, a ani by nemusel jezdit přes víkend na chalupu. Mohly by zde stát prolézačky pro děti, společný gril, nebo dokonce sauna a bazén. Zkrátka věci, které by si tam každý jistě rád postavil - jen kdyby prostor mohl být jeho (a nikdo jiný mu tam nechodil!). Takový luxus - mít zahradu uprostřed města - a my je necháme ležet ladem.

Tam, kde bratři bydlí svorně
Na čem to záleží? Na schopnosti vycházet spolu a domluvit se. Kdyby si chtěl každý postavit na vlastním pozemku vlastní lavičku, vlastní záhon, vlastní gril, vlastní saunu, vyšlo by to dotyčného velice draho. Kdyby ovšem každý přispěl svým zlomkem (nebo alespoň většina), takový sen se najednou stane dostupným. Jenže je tu jedno jenže: tito lidé si musejí rozumět a být schopni se domluvit a mít se aspoň trošku, ehm, rádi. A také musejí mezi sebou mít někoho, kdo je trošku organizačně schopný.

Vlastně si vezměte, jak drahá je nedohoda. Kdyby se naše společnost - jak malá, tak velká - byla schopna domluvit. Velikých osobních zisků lze dosáhnout velice levně na společném prostoru. Jsme vychováni v tom, že se člověk stará jen sám o sebe - což je v mnoha případech zcela v pořádku, ale v některých případech nás takové starání jen o sebe přijde velice draho.

Nikoli nadarmo se v jednom prastarém žalmu píše: "Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně." Máme pocit, že společným užíváním hodnota věci klesá. A ačkoli v mnoha případech tomu tak je, jsou případy i zcela opačné. Tak třeba hezký záhonek je ku prospěchu všem. A existují i statky, kde se hodnota zvyšuje s počtem uživatelů.

Takovým příkladem je třeba internet. Čím více lidí jej používá, tím větší má hodnotu. Mít svůj "vlastní" internet je podobná hloupost jako mít svoji vlastní osobní měnu. Peníze jsou právě příkladem společného statku, který má hodnotu v tom, že jsou obecně platné. A čím více lidí je používá, tedy vlastní, tím větší mají moc - a větší hodnotu. Právě peníze nelze "soukromě tisknout", jak často upozorňuje filozof Jan Sokol, a věci, u kterých máme pocit, že je vlastníme, vlastně vůbec soukromě nevlastníme. Peníze jsou prostě "naše" zhruba tak, jak je "náš" jazyk nebo internet. Peníze mohou fungovat pouze ve vztahu a ve společnosti.

Dalším příkladem je jazyk, ten také nikdo nevlastní. Čím více lidí jej "vlastní" a používá, tím lépe splňuje svou roli: více lidí se díky němu dorozumí. Mít vlastní jazyk, sám pro sebe, může sice být zajímavé, ale s nikým se nedomluvíte.

A tak bychom mohli přehodnotit dědictví, které držíme již od Aristotela, že taková "společná pastvina" (jak to tenkrát pojednal on) je prokletá tragédií společného vlastnictví. V některých případech může být společná pastvina mnohem hodnotnější než soukromá.