Politika je prostě nutná, ale elita, na kterou budeme moci být hrdí, musí přijít odjinud.

Občas cítím, že vládne zvláštní představa, že elita tohoto národa by měla jít do politiky. Od politiků čekáme léčbu všehomíra a mají zastávat a reprezentovat to nejlepší, co jako národ máme. Nebo máme pocit, že politika odráží charakter národa. A proč ne umění, věda, naše města, naši myslitelé, to, jak se chováme jeden k druhým, jací jsme na turisty nebo jakákoli jiná dimenze, kterou národ disponuje?

To, že se za politiky musíme často stydět, není žádným tajemstvím. Výroky našeho prezidenta, kterého jsme si jako národ zvolili asi s nadějí, že aspoň občas budou moudré, jsou toho smutným poukazem. Nebo trapný projev našeho premiéra v angličtině, který byl jak co do formy, tak zejména do obsahu na úrovni druhého stupně základní školy, byly také momentem, kdy měl člověk hanbou chuť zavrtat se do kanálu. Tusk si ze své angličtiny, mimochodem mnohem lepší než Sobotkovy, aspoň umí udělat legraci (I will Polish my English) a je vidět, že se v ní alespoň trochu dokáže orientovat, zná výslovnost nejzákladnějších slov, když už je angličtina tou linguou francou, kterou mluví celý západní svět.

Třetím, již obecným příkladem ostudy shora je obecná neochota našich politiků splnit protikorupční sliby, ke kterým se zavázali Rekonstrukci státu. Je trapné, že s tím nepřišli sami, a ještě trapnější, že potřebují mediální bič na to, aby své sliby splnili. To se s člověkem něco stane, když je zvolen, že zapomene, že lidé nevolili ani tak jeho, jako jeho sliby a program?

Zlý inteligent

Jenže když nad tím přemýšlím, já ani nutně nepotřebuji chytrého politika, přál bych si politika, který je dobrý člověk, umí se dobře, nesobecky a hrdě rozhodovat a nést váhu těch nejbolestivějších traumat národa. Politika, který se obklopí chytrými lidmi a umí si nechat poradit. Politika, který se nenechá vláčet domácími událostmi a který přemýšlí jako státník, nejen jako politik. Politika, který vezme vznešenou myšlenku a posune ji – za pomoci jiných – dál, který umí podporovat dobré věci a zadupávat zlé.
U nás se stává (na můj vkus příliš často), že zvolíme sice politika chytrého, který je ale zlý a protivný člověk – do sebe zahleděný, mstivý profesionální cynik vysmívající se všem hodnotám, myslící spíše na svůj prospěch než prospěch svého národa, člověk, který neumí pomoct potřebným nebo se zastat správné věci.

Celý systém vybírání politiků je vykloubený. Hezkým příkladem toho byla prezidentská volba: prezidenta jsme zvolili podle toho, jak dokáže obstát v televizních duelech a jak umí pozurážet své okolí a vypadat přitom nepřemožitelně chytře. Ale to jsou přesně vlastnosti, které dobrý prezident vůbec mít nemá – a pokud má, tak jimi nemá operovat. Taková schopnost je mu stejně platná, jako bychom vybírali prezidenty podle toho, kdo umí lépe šermovat nebo skákat do výšky. Představte si v takovém duelu Masaryka nebo Havla – jen stěží by z takové debaty s nějakým ironicko-cynickým boxerem nevyšli potupeni a poníženi. Politika je prostě nutná, ale elita, na kterou můžeme být hrdí, asi přijde odjinud.

(Ad)ministrant

Jako národ máme jiné oblasti, na které můžeme být hrdí – naši umělci jsou světoví, stejně tak sport, věda či naše města, která jezdí obdivovat celý svět. Tady čekejme něco zajímavého a inovativního, zde si choďme pro občerstvení ducha a vedení do budoucnosti, politiku berme jako jednu z nutných dimenzí společnosti, která je pochroumaná a snad se časem spraví.
Politici zdaleka nerozhodují tolik, kolik se zdá a jak se o tom mluví – více nás ovlivňují právě ony jiné obory: věda, technika, umění, literatura. Zdá se mi, že u nás politiku a politiky přeceňujeme, že od nich čekáme něco, co zkrátka neumí. Ministr přitom pochází z latinského slova pro služebníka, správce, logistu – jakéhosi (ad)ministranta. A tak naše „nejvyšší“ tak i berme.

psano pro HN