Uděláme cokoli, abychom se dostali do kýženého ráje. Ale když tam jsme, zdá se, že uděláme cokoli, abychom jej opustili.

Stručně řečeno, složití lidé to vždycky budou mít složité, protože to tak mají rádi. Jednoduší lidé mají tendenci - naprosto zdravou a biologickou - věci zjednodušovat. Chtějí-li se dostat z bodu A do bodu B, vyberou nejpohodlnější cestu a jdou, dokud nedojdou.
Tím se nechce říct, že se jednoduchým lidem nebudou dít komplikace, budou, ale budou se je snažit minimalizovat nebo se jim vyhnout.
To, že o někom řeknu, že je jednoduchý, neznamená, že na něj shlížím spatra. Naopak se těmto lidem obdivuji a často se přistihnu, že jim tak trošku s otevřenou pusou ne úplně závidím, ale občas je obdivuji vlastně dost a mám tendenci se od nich učit. Ta jednoduchost mě - v tom nejlepším slova smyslu - fascinuje. Aby nedošlo k mýlce: takový jednoduchý člověk může být velice vzdělaný, úspěšný a vážený. Takže jednoduchost nemyslím vůbec derogativně.

No a složití lidé, když vidí problém, tak si ho místo zjednodušení zkomplikují. „Dvě cesty vedly do lesa,“ píše slavný básník Robert Frost, „a já jsem se vydal tou méně prošlapanou - a v tom vše tkvělo“. I did it my way, zpívá zase nesmrtelný Frank Sinatra, a celá písnička je vlastně o tom, jak si komplikoval život, bral si větší sousta, než uměl polykat, ale aspoň byl sám sebou se všemi potížemi, které to znamená. Stejně jako Robert Frost, který se vydal méně prošlapanou cestou. Takže kdo se chce divit, nemá se co divit, že se diví.

Složití lidé s inherentní tendencí věci sobě i svému okolí komplikovat sice po jakémsi klidu a harmonii touží, ale v momentě, kdy jich dosáhnou - nebo je mají na dosah -, něco vymyslí, tak aby si to zase zkomplikovali. Ale zdá se, že je to vlastnost celkem častá - uděláme cokoli, co je v našich silách, abychom se dostali do kýženého ráje… ale když se tam dostaneme, zdá se, že uděláme cokoli, co je v našich silách, abychom jej opustili.

Adam s Evou mohli mít klidný život v ráji a mohli žít šťastně a vesele až, kdoví, možná doteď. Ale jak jeden, tak druhý časem chtěli něco víc, něco komplikovanějšího. Zavřete oči, představte si svůj ideální ráj a teď mějte oči stále zavřené a představujte si jej dál - a po patnácti minutách ležení na zádech s pečenými holuby létajícími do úst a šampaňským přímo ze Champagne vás klid nebe začne nudit a vy se začnete poohlížet po nějakých trablech.

A tak když se nad tím člověk zamyslí, většinu trablů si vlastně děláme sami. Letadlo vám může uletět jen a pouze, když někam chcete letět, jinak ne. Alfred North Whitehead, britský filozof, matematik a taky trochu teolog (dost častá kombinace), kdysi přišel s hypotézou komplexnosti. Existující věci jsou seřazeny dle komplexnosti prožitku působení. Na kámen lze působit, ale kámen sám od sebe působit nemůže, není-li opět vržen nějakou jinou silou. A bůhví, zda kámen o svém letu vůbec ví (kvantová fyzika jednoduchou představu, že malé částice neví o svém okolí, celkem zkomplikovala). Rostlina cítí, že je na ni působeno (slunce, voda, půda), a reaguje na to. Zvíře zažívá prožitky na vyšší úrovni komplexity. A člověk ještě na vyšší -umíme zažívat umění, emoce zvířatům nedostupné, a umíme měnit své okolí a působit na něj tak, že jej můžeme - na globální úrovni - vědomě měnit k obrazu svému.
Čím komplexnější - tedy složitější - bytost, tím komplexněji dokáže vnímat. Whitehead z toho vyvozuje, že člověk netouží po dobru nebo klidu, ale po dobru a klidu v komplexitě. A že první krůček vychází právě ve směru komplexity, dobro se ladí později, což je dost nebezpečná a složitá strategie, ale to je to, oč tu běží. Banální dobro nebo banální prožitky či radosti člověka neuspokojí. Nebo jinými slovy, člověk je tak banální či složitý, jako jsou jeho uspokojení.

Když v životě nemůžete dosáhnout všeho, čeho byste chtěli, utlumte svoje touhy, radí antičtí stoikové. Zní to sice jednoduše, ale ve skutečném životě to asi bude komplikovanější. Mnohem komplikovanější. A to je dobře.

psano pro HN