Naše konzistentní nekonzistence a lavírování na hraně nejsou ani užitečné, ani roztomilé, jsou jen tupé.

V Praze právě proběhlo Forum 2000, asi nejzajímavější konference tohoto druhu u nás. Jako motto mělo fórum nápisy na zdi „Chybí mi, jak moc jsem byla milována před 25 lety“ a pod tím podepsaná: Demokracie. „Mám, pocit, že jsem vás zklamala.“ A ano, když si vzpomenu, jak moc nám záleželo na všech svobodách před dvaceti pěti lety, jsme dnes takoví bez cíle a zklamaní. A není to jen demokracie, podobné pocity zřejmě máme i vůči kapitalismu a Evropské unii.

Cílem naší politiky, ekonomiky a diplomacie v devadesátých letech bylo co možná nejrychleji zmizet ze země nikoho, která zde zbyla po rozpadu ruské sféry vlivu. To se nám také povedlo, naše ekonomika se přeorientovala na Západ a my jsme se snažili, abychom se co nejrychleji stali členy OECD, NATO a EU. To se například nepovedlo Ukrajině a nyní sklízí trpké ovoce. V posledních letech se mi zdá, že je toto směřování zpochybňováno a celá země jako by přešlapovala na místě nebo v horším případě dělala úkroky stranou či zpět. Zkrátka nelze nevnímat tendence některých našich vrcholových politiků opět jaksi vmanévrovat naši zemi zpět do neurčité země nikoho.

Nikde není psáno, že Česká republika pojede navěky směrem na západ – ať už větší, či menší rychlostí, ale na západ. Je také dobře možné, byť by to bylo nekonečně smutné, že se naše dosavadní svobodné novodobé dějiny, oněch dvacet pět let, zapíšou do paměti jako jisté období, které pak skončilo, a naše země se stane cynickým a kverulantským nečlenem Západu, který koketuje s Východem.

Je až podezřelé, že Václav Klaus, původně výrazně prozápadní politik, v posledních letech své moci otočil a jeho rétorika se stávala čím dál tím více shodnou nikoli s Bruselem, ale s Moskvou. Podobný obrat – ale mnohem rychlejší – bylo možno veřejně pozorovat i u Miloše Zemana, který, co se Ukrajiny týče, přebírá ideologii spíše ruskou než západní. A dnes se války dávno neválčí na poli zbraní, ale na poli ideologie a médií.
Něco podobného se stalo i našim dvěma posledním premiérům. Petr Nečas se proslavil svým (ani)dalajlamismem a (ani)pussyriotismem a byl to on, který začal vyzdvihovat Rusko jako důležitého obchodního partnera. Pokud chtěl diverzifikaci, proč se nezaměřil na Jižní Koreu, Japonsko nebo USA – mnohem zajímavější trhy, které patří „do naší party“? Proč zrovna Rusko s ekonomikou založenou na jepičím životě drahé ropy.

A byť vyhrál jeho ideový odpůrce, i Bohuslav Sobotka brzy otáčí a jinak nevýrazný a konsenzuální člověk se na mezinárodní scéně profiluje liknavým, až cynickým postojem vůči sankcím. Jak je možné, že všechny tyto čtyři osobnosti se tak moc ohlížejí za Ruskem? Kdyby se to stalo u jednoho nebo u dvou, dalo by se to svést na zvláštní nešvar, ale u všech čtyř? Ani jeden to neměl v programu, když kandidoval, ale nějakou dobu po usednutí ke kormidlu došlo u každého z nich k podobnému obratu. Existuje nějaká temná síla, které dělá radost, když si rozhazujeme dlouho budované přátelství se Západem? Jak je možné, že se zpochybňují úspěšné začátky naší západní orientace založené na lidských právech, aniž bychom měli jakoukoli novou koncepci? Nemáme nic, a přesto se to postavené boří.

Na mnoha věcech nezáleží tolik, kolik se zdá. Zda bude sazba DPH taková, či jiná, jaká bude korporátní daň a kolik bude schodek, není tak důležité jako celková orientace země. Drtivá většina našeho obchodu je se Západem, do Ruska vyvážíme jen několik málo procent. Bylo by škoda si kvůli tomuto drobku rozhádat zbytek světa a popřít své hodnoty, které zde dvě desetiletí budujeme. Žádná jiná země západní Evropy se nechová tak zvláštně jako nyní Česká republika. Ta naše konzistentní nekonzistence a lavírování na hraně nejsou ani užitečné, ani roztomilé, jsou jen tupé. Přestáváme být pro Západ srozumitelní. Přestáváme být srozumitelní sami sobě. Nevíme, co chceme. A to je na úrovni státu nebezpečné. Jestli to náhodou není tak, že jsme zklamali Západ, kapitalismus a demokracii spíše my, než že ona zklamala nás.

psáno pro HN