Ocitáme se v době velikého stěhování národů - ze světa našich předků do světa digitálního. Jednou nohou jsme stále tady, v prostorově-časové realitě tradičního světa, který se skládá z hmoty a okolního prostoru, ale druhou nohou jsme již ve světě abstraktivním, digitálním, kde vládne zkolabovaný časoprostor a platí jiná pravidla. Například zde není vláda, regulace, národ ani daně - je to spontánně zorganizovaný, uspořádaný chaos světa internetu, kde se "zhmotňují" naše nehmotné touhy a schopnosti. Jen si vezměte, kolik času dnes člověk tráví ve světě digitálním a kolik informací o vás samých je již dnes on-line. Naše těla jsou pochopitelně na tomto světě, ale naše duše se pomalu stěhuje do cloudu, do oblak, do jakéhosi všeobecného nebe, kde vše existuje virtuálně a nic reálně. Internet je lehkovážný. A bude víc.

Pokud to takto půjde dál - a vše tomu nasvědčuje -, brzy nastane doba, kdy budeme chodit do reálného světa asi tak, jako chodíme do lesa. Párkrát za rok si sem uděláme procházku, protože to máme rádi a dělá nám to dobře, ale už dávno se tam jenom procházíme, v lese nežijeme, byť odtud pocházíme. A jak se lidstvo odstěhovalo z lesů do měst, umělého prostředí, ve kterém je nám mnohem lépe, tak bude tento trend pokračovat. Stěhování se nezastavilo, ono teprve začíná. Ve městě se cítíme mnohem přirozeněji - přes nebo právě pro jeho umělost. Město či vesnice je uměle stvořený svět, přetvor člověkem vystavěný a pro člověka vystavený. Zemědělství dnes činí kolem čtyř procent HDP - v Česku tedy stačí vynaložit jen čtyři procenta energie k tomu, abychom se dosyta najedli a napili, zbytek energie můžeme věnovat věcem zbytnějším i zbytným. Koneckonců kdo se narodil ve městě, nikdy v životě pořádně nic přirozeného neviděl, jak kdysi poznamenal rakouský filozof Ivan Illich. Rozhlédněte se kolem sebe, vše je uměle člověkem přetvořené k obrazu člověčímu. Už dnes člověk nežije v přirozeném světě, byť se mu takový jeví. Člověk je přirozeně nepřirozený.

A nyní se lidstvo pomalu stěhuje z měst do digitálního světa barevných nul a jedniček, kde je možné cokoli. Do tohoto světa se přesouvá i ekonomika: knihy, filmy, práce, sex, zábava, vztahy. Smartphone v kapse je nejbližší bližní. Je u vás, po vašem boku, častěji než váš nejbližší životní partner. Přežít den či dva bez kamaráda či vlastního dítěte je snadné. Dva dny bez mobilu už pro současného člověka vyžadují psychologickou přípravu a znamenají psychickou újmu. S těmito technologickými bližními dokonce i mluvíme: ono to zní jako vaše máma či kamarádka, ale ve skutečnosti mluvíte s elektronickou krabičkou, připojenou na neviditelnou neuronovou síť lidstva. Skrze Google kalendář jsme se naučili dokonale synchronizovat telepatii. Skrze Skype se může ve vteřině teleportovat můj obličej na psací stůl mého kamaráda v Číně nebo Amsterodamu. Mé oči skrze napojené kamery vidí všude a mé digitální ucho má miniaturní bubínek natažený přes celý svět. Jak jsi byl přesný, proroku Marshalle McLuhane!

Ale neomezený virtuální pohyb po tomto reálném světě není to hlavní, oč zde běží. Tento svět je naší fantazii malý. Teoretičtí fyzikové desetiletí spekulují o červích dírách v časoprostoru, které nás přenesou do jiného světa. Dnes si stačí nasadit virtuální brýle a jste v jiném světě. Proto mnozí filozofové preferují spíše termín reálná virtualita než virtuální realita. Film Matrix se tedy stává filmem prorockým, jen s tím rozdílem, že v budoucnosti se do Matrixu přestěhujeme dobrovolně. Dnes to ještě není dokonalé, ale už teď u sebe skoro každý nosí zárodek červí díry do jiných světů: mobil.

Nač tapetovat, když ve virtuálním světě mohu mít zdi ze zlata nebo z diamantů kliknutím tlačítka. Ve virtuálním světě nebude vzácnost či nedostatek, nutná podmínka existence klasické ekonomie, neb "prostoru" i "materiálu" je v tomto světě nekonečno. A tak není nepředstavitelné, že za pár desetiletí imploduje na minimum celý obuvnický průmysl, protože nač boty, že, leda na ty občasné retro návštěvy lesa.


Psáno pro HN