Paradoxně v době, kdy kapitalismus slaví globální triumf, hovoří se o jeho kolapsu. Klasický pár kapitalismus a demokracie není už takovou samozřejmostí. Čína, Singapur a další silné země mají daleko od demokracie, přesto tam kapitalismus "šlape". Což vede některé myslitele k zvrácení otázky: že to totiž není již kapitalismus a demokracie, ale kapitalismus nebo demokracie.

Nešel bych tak daleko, nicméně pokud připustíme, že tomu tak je, západní svět se blíží významné volbě: pomalejší demokracie, nebo ji prodáme za pár desítek bodů (dočasně) zvýšeného HDP? V dlouhém období demokracie vyjde lépe, ale otázkou je, co se stane v tom krátkém. Kapitalismus slaví globální triumf: levice si žádnou alternativní společenskou realitu nedokáže představit, jak opakovaně přiznává levicový myslitel s nejbujnější fantazií Slavoj Žižek. Kapitalismus se replikuje bujně, demokracie nikoli. Přebírat kapitalismus se světu daří, demokracie na tom tak slavně není. Otázkou je, co bychom raději - nebylo by lepší, kdyby byl svět fascinovaný spíše naší svobodou než naším bohatstvím?

Italský psychoanalytik a expert na mytologie Luigi Zoja ve své nedoceněné knize Vina a růst, psychologie a limity pokroku už v roce 1995 píše: "Evropa pokořila celý svět, a to v mnohem větší škále, než bylo kdy možné jejími válkami. Euro-americký způsob života se rozšířil po celém světě a poprvé v celých dějinách civilizací tak zaujímá pozici planetární kultury. Přesto se však tento neskutečný výkon nikterak neodráží na naší evropské hrdosti. (...) Vítězství Západu (...) si přes veškeré své úspěchy nevytvořilo žádný příběh či mýtus, žádnou pozitivní naraci, která by toto vítězství oslavovala či jen pojmenovala."

Každá civilizace, pokračuje Zoja, si vytvářela mýty o své velikosti a k nim se referovala, je násilně šířila. Jen my, Evropané, jsme jediná civilizační formace, která podobný mýtus nevytváří, přestože jako jediní na něj máme po zdolání světa svou myšlenkou a životním stylem nárok. Ano, máme filmy šířící naši ideologii, ale nejstahovanějším západním pořadem na Východě je údajně House of Cards: sebe-cynická výpověď o dutosti a korupčnosti západní státní správy. Náš systém není v krizi zvnějšku, ale zevnitř.

Naše české pohrdání politikou je jen širším odrazem labutí písně národních států. Národního politika, jakožto vymírající rasu, zdá se mi vhodně vystihuje francouzský prezident Francois Hollande: představuje nic. Nic neříká, k ničemu se pořádně nevyjadřuje, má nízkou národní popularitu a je irelevantní, stejně jako myšlenka národního státu, kterou symbolicky ztělesňuje. Jedinou relevantní hráčkou je Angela Merkelová, a to jen proto, že dnes spontánně zaujímá pozici evropskou, ne německou.

Za uvadáním státu (nikoli národní kultury) lze přitom sledovat dva jasné trendy: lokalizace a spíše než globalizace: civilizace. Evropská civilizace si uvědomila, že musí své rozhodování, svou politiku přesunout na společné místo - je nás na malém území nejvíce států. Zelená politika, dopravní politika, monetární politika, zahraniční politika, ekonomický regulatorní rámec a pomalu i politika fiskální se nedá, uvědomujeme si, pořádně dělat na národní úrovni. Tyto klasické tematické državy národního státu se tedy stěhují nahoru, tam, kde mají být, na úroveň naší civilizace. Další jejich témata se stěhují do regionů a blíže k lidem, tedy opět tam, kde mají být. Zkrátka zdá se mi, že v budoucna budeme rozhodovat věci lokálně (barva mostu atd.) a civilizačně (zahraniční politika atd.): na úrovni státu moc témat (kromě národoveckých) nezůstane.

Otázkou je, zda se tato čtvercizace světa do civilizací posune dál do skutečného globálního rozhodování, jinými slovy, zda vznikne něco jako Spojené národy, které by ovšem měly nějakou skutečnou moc. Zelenému hnutí můžeme děkovat za to, že prvním tématem, o kterém se rozhoduje globálně (nebo se o to aspoň snažíme), je právě péče o planetu: opět evropské téma. A i zde bude Evropa hrát primární roli: buď skutečně a politicky, nebo už jen v podobě myšlenky a ducha, který po nás zbyl.

Psáno pro HN