Uplynulo čtvrtstoletí svobody, nastává rok dva tisíce a čtvrt, dva tisíce a patnáct. Čtyři země visegrádské čtyřky se střídají v období slávy a období propadu, v jakémsi pomyslném ekonomickém "každý chvilku tahá pilku".

Na začátku devadesátých let jsme byli hrdiny my, Česká republika. Kvůli Havlovi a kvůli Klausovi. Jeden zajistil právě České republice (nebo přesněji Československu) světový věhlas, sympatie a otevřené dveře, druhý zas radikálně implementoval reformy, které byly rétoricky jako vyšité z fundamentalistické příručky tehdy populárního libertariánství. Celý svět tleskal nám, ostatní země byly jakoby trochu v závěsu.

Jenže pak nám spadla ofinka a štafetu převzalo Maďarsko - otevřelo svoji ekonomiku zahraničnímu kapitálu a kapitalistům, protože Maďarům došlo, že kapitalismus nelze dělat bez kapitálu (který česká kuponová privatizace a neregulovaný investiční trh nevygenerovaly) a nelze jej dělat ani bez kapitalistů (které naše metoda privatizace nevygenerovala rovněž). Mezitím se Slovensko potácelo mezi Mečiarem a nepřijetím jak do NATO, tak do EU, Česká republika si zažívala druhou krizi a Polsko nikterak nevyčnívalo, jako by se rozkoukávalo.

Poté převzali štafetu Slováci. Se svou rovnou daní a odvážnými reformami, stejně jako velkým odhodláním přijmout euro se dostali na špici pozornosti pomyslné "vé čtyřkové" (rozuměj visegrádské) štafety. Polsko mělo v té době svou nacionální náladu a bratři Kaczyńští koketovali s konzervativním pojetím světa s celkem úsměvným bigotismem. Češi se odkláněli od špice integrace, začali si klást otázky, které měly být zodpovězeny již dávno (máme rádi EU?), a celkem zbytečně odkládali přijetí eura - i když ekonomika na něj byly vlastně docela dobře připravená.

Na počátku ekonomické krize 2008 nastoupilo do popředí Polsko - jako jediné zemi EU mu v průběhu krize neklesala ekonomika a Poláci se hlavně rozkoukali politicky a dnes je z nich vlastně nejzajímavější základna nových myšlenek, jak dál s Evropskou unií. Slovensko ani náznakem nezbankrotovalo (jak mu kvůli euru věštili někteří čeští analytici a analytičky), a naopak se v mnoha ohledech stalo standardní zemí EU - což je hezky vidět i v číslech. Dodnes v tichosti ekonomicky dohání svého "staršího bratra" Českou republiku. Maďarsko se mezitím noří do orbánovské verze národovectví, nad čímž zvedá zbytek Evropské unie obočí. Česká republika nadále točí kormidlo směrem na východ a její prezident se stává v svém podivínském chování čím dál tím osamělejším. Jeho výkon již ani není terčem více či méně laskavých vtipů (nemáme vtipy na Zemana!), prezident se stává čím dál tím více personou non grata - jak mezinárodně, tak u domácího publika. Skončila legrace - paradoxně u kdysi tak žoviálního bonmotéra, který, když už nic jiného, dokázal alespoň pobavit - všechny, včetně "lumpenkavárny".

Potud tedy notně redukované shrnutí minulosti. Otázkou je, jak se věci poženou dál.

Mod(e)ly

Pokud by člověk chtěl věci přitáhnout za vlasy, řekl by si, že z výše popsaného modelu se České republice blýská na dobré časy, neboť jsme opět na řadě - ono kolečko slávy a hanby se může dost dobře opakovat. Jenže kolečka se většinou v historii neopakují, a pokud, tak poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Nicméně vše je možné a výše popsaný model je stejně vypovídající jako jakýkoli jiný. Předvídat budoucí vývoj pořádně nelze, záleží na tom, čeho se člověk chytne (jako třeba té V4), a až někdo bude schopen říci, která země bude ekonomicky prosperovat a která zbankrotuje, můžeme se začít vážně bavit.

Kdo například tušil, že z nemocného muže Evropy Německa se stane během pár let tahoun Evropy? A že Řecko začne celkem překvapivě prosperovat? A že naopak slibné země BRICS ztrácejí dech s Ruskem (kam česká vláda tak mocně hrnula naše podnikatele) v čele? Ekonomika se pohybuje nahoru a dolů od nepaměti, to víme minimálně od dob Josefa a faraona a jejich sedmi let tučných střídaných sedmi hubenými, jen na to stále zapomínáme. Seberigoróznějším modelováním budoucnosti neříkáme nic jiného než: pokud věci půjdou tak, jak předpokládáme, pak půjdou věci tak, jak předpokládáme.

Jak bude u nás? Chování vlády je celkem nepredikovatelné - speciálně té naší. Může se pohádat, rozpadnout a nebo se naopak chytnout historické příležitosti a udělat si dobré jméno (což je právě nyní - vzhledem k marasmu vlád minulých a chování prezidenta - celkem snadné). A ještě méně je predikovatelné chování našeho prezidenta, jehož výroky nám mohou na mezinárodním poli vykoledovat (neb již koledují) pěknou šlamastyku. K depreciaci ČNB dlužno říci jen tolik, že kdybychom měli euro, nemusely by se dotyčné věci řešit vůbec. A k věštění budoucího kurzu koruny a eura: na Slovensku každé dítě ví, jaký bude příští rok kurz slovenské měny k euru. Jedna ku jedné.

Kolik energie zde v České republice neproduktivně trávíme zbytečným hádáním se navzájem? A kolik zbytečným hádáním budoucnosti? Úroky ČNB (respektive diferenciál vůči ECB), kurz koruny, datum zavedení eura, tím vším jsme se nemuseli už dávno zabývat.

Urážet ano, ale cestu

Takže jak bude v roce 2015? Dobře bude. Podobně jako letos. Odmyslím li si politiku, žiji ve spokojené zemi. A co nám přeji? Abychom se přestali navzájem urážet a začali spolu urážet cestu, kterou před sebou máme. Svoboda není cíl, svoboda je začátek. Svobodu od (totality) již máme, svobodu ku (čemu?) teprve hledáme. Pak teprve snad zabliká štěstí na ruletě V4 a zas chvíli budeme někam mířit. A nemyslím tím na sebe navzájem. Šťastný rok 20:15, čtvrt na devět!

Psáno pro HN