Poslední dobou narůstá trend singles. Jedná se jistě o sociologický fenomén, ale do velké míry i ekonomický. Má co do činění se specializací a ekonomickou soběstačností. Žena již muže ekonomicky nepotřebuje, ale ani naopak.

Obecně vzato je specializace krásná věc. Člověk je zvyklý, že od trhu dostává to nejlepší, co v dané kategorii existuje. Pokaždé má velký výběr, a když mu daný produkt nevyhovuje, zvolí jiný. Nikde není třeba se vázat, naopak, je třeba se odvázat. Na tom je postavený konkurenční princip: pekař je zde, protože dělá pečivo. V momentě, kdy si zlomí nohu, jdete za jiným. Na tom není samo o sobě nic špatného, takto je trh stavěn. Nejde vám o pekaře, jde vám o pečivo. Pekaře vnímáte jako poskytovatele jisté specializované vlastnosti - tedy chleba, rohlíků, koláčů a tak dále. My sami jsme také většinou specialisté na něco, takže většinu života fungujeme v módu specializační směny. Jenže život sám tak žít nelze.
Do toho vstupuje vztah. Lidský vztah, kde specializace moc možná není. Oblast vztahů se od začátku psané historie zas tak moc nezměnila - na rozdíl od všeho kolem. Jen pro představu, kdyby existovala podobná specializace nejen v rámci trhů, ale i vztahů, měli bychom na každou činnost a její subčinnost někoho jiného. Tedy nikoli jednoho člověka, jak velí zvyk. No, a jak je člověk rozmazlený celou tou specializací, klade se velká otázka, jak to bude se vztahy do budoucna.
Co je vlastně součástí vztahu? Kdysi to bylo vlastně celé malé hospodářství - širší rodina si drtivou většinu věcí obstarávala sama a byla na sobě závislá. Péčí o dítě počínaje přes půjčky i investice, zábavu i práci, jídlo, ochranu, vzdělání, bydlení. Člověk bez takového malého klanu byl často vyvrhel či tulák, který se musel snažit uchytit u nějaké jiné rodiny jako nádeník nebo děvečka. Láska jako taková - jak ji bereme dnes - byla jen malou součástí vztahu, byla-li vůbec. Vztah tvořilo mnoho jiných - a v té době silnějších a stabilnějších - oblastí.
Jak to bude s našimi vztahy dál, když druhého prakticky k ničemu než ke vztahu samotnému nepotřebujeme? Všechno se dá obstarat jinde, poskytuje to trh nebo stát. Sociologové v této souvislosti hovoří o čistém vztahu - tedy o vztahu, který je vztahem jen pro vztah samotný. Kromě vztahu, čistého vztahu, není z takového vztahu žádný užitek - ani ekonomický, ani společenský, ani jiný. V takovéto rovině nebo jí poblíž se vždy pohybovalo přátelství. Jistě, přátelství může přinášet užitek a často snad i přináší, ale kdo je v přátelství jen pro onen užitek, dělá z přátelství karikaturu.
Dokáže však čistý vztah - jakkoli krásně to zní - udržet po desetiletí lidi u sebe a zajistit reprodukci, tedy budoucí generace? Nebo je čistý vztah ve své většině věcí letmou, na které se stavět nedá? Anebo se vztahové instituce změní natolik, že toto budou umožňovat bez emočních bolestí z rozchodů?
Jedinečnost - a délka trvání -činí ze vztahu něco mezi přechodem z volného trhu na monopol, což se stává současnému člověku čím dál tím obtížnějším. Každý totiž musí být specialista na "vztah v tom svém vlastním vztahu", to ale v sobě zahrnuje tolik schopností, že nutně z několika z nich budou spíš neschopnosti. A tyto neschopnosti se dříve nebo později stanou zdrojem nespokojenosti, vztah se rozpadá a kolečko se může vesele zopakovat. Přidejte k tomu komplikace způsobené tím, že se poměřujeme idealizovanými vztahy ze seriálů, filmů a knížek, kde máme neustále před očima ony vztahové supermany a i ten nejzáživnější život začne vypadat šedivě. Poslouchám-li písně, dívám-li se na filmy - zdá se mi, že odtud - ze vztahů - pramení snad stěžejní očekávání, a tedy i bolest naší generace. Ideál naplnit nelze, tmel vztahu mimo vztahu samotného neexistuje. A tak vznikají singles. Jsme stále víc sami.

Psáno pro HN