Největší hrozbou demokracie je populismus. Populismus není strašidelný proto, že by byl demokratický málo, populismus je strašidelný právě proto, že je – vzato do důsledků – demokratický příliš. Máme se na pozoru před demokratickým populismem a podbízení se libidálním touhám lidu, což je správně. Otázkou je, proč se toho stejného nebojíme, co se ekonomiky a trhů týče.

Filozof a biolog Stanislav Komárek má ve své připravované knize Evropa na rozcestí vynikající postřeh: Oprávněně máme strach z politiků, kteří příliš apelují na to, co lidé chtějí slyšet – anebo ještě hůře, na to, co lidé chtějí. A má pravdu, demokracii paradoxně totiž ničí ti, kteří příliš mnoho vyjdou vstříc libidálním touhám obecného, širokého, většinového lidu. Politik, který se řídí jen průzkumy veřejného mínění, je právem posmíván a umenšován (nemá vizi, příliš se podbízí).
Není však právě on paradoxně největším naslouchatelem lidských tužeb, které se snaží bez vlastního ideologického komponentu vyplnit? Není právě on lepším demokratem než člověk, který má jakousi svou vizi a snaží se lid přesvědčit, vést a PR vzdělávat k podobě své vize? Není. Je populistou.
Náš západní systém se označuje tržní demokracie. „Větší polovinu“ rozhodnutí rozhoduje Západ penězi a „menší polovinu“ demokraticky, viz můj minulý článek. Hlasovací lístek má každý stejně, nelze jej koupit ani za něj platit, je zadarmo, bez zásluh a nehledě na tom, jak (blbě) kdo volil minule, každé volby má každý člověk znova jeden znovuzrozený. Oproti tomu, penězi hlasujeme mnohokrát denně, kdo investuje nebo nakupuje špatně o peníze přichází, opačný jedinec je kumuluje, a tím pádem má koruno-hlasů více a lépe může ovlivňovat, kam se svět bude posouvat dál. Koupím-li kofolu místo koly, dávám kofole hlas, hlas její metodě, její kultuře, receptu, image, etice, reklamám.
Tím se chtějí říci dvě věci: ekonomické hlasování ovlivňuje naši budoucnost a z ekonomického hlediska má v tomto rozhodování větší váhu než rozhodování, které naše společnost provádí skrze demokracii a politiku.
Blaire Pascal kdysi řekl, že nejdůležitější úkol rozumu je znát své hranice a nepřekračovat je. David Hume zase uvádí, že čistá racionalita, ponechána sama sobě, by jistě upřednostnila zničení celého sousedního kontinentu plného lidí, před škrábnutím vlastního prstu. A netvrdil Aristoteles, že jakákoli ctnost, kromě střídmosti, která se přežene, se stane perverzí sebe samého?
I mateřská láska se v přehnané podobě obrátí v posedlost, která ničí právě a přesně objekt své lásky. Ježíš farizejům vyčítal přílišnou fetišizaci etiky. Evropa se skoro utopila v krvi, protože jsme přecenili ideologický konstrukt národního státu a národní hrdost jsme přehnali do nenávisti vůči jiným. Zygmunt Bauman hovoří o tom, že holokaust nebyl přehmatem modernity, ale jejím přímým důsledkem – hříchem chladného vědeckého rozumu, který neznal soucit. Neplatí u trhů to samé? Že totiž příliš trhu trhům škodí? Že trhy, následující nejlibidálnější touhy – vlastní zisk a užitek, i na úkor jiných – trhy ničí? Že tržní konkurence bez regulace spěje k monopolům, a tedy ke smrti konkurence? A nemáme se i zde mít stejně na pozoru před ekonomickým populismem, který hledá nejnižší společné jmenovatele, třeba zisk, a vše ostatní nevidí, anebo mu je slepě podřizuje?
Podnikatel, který bez svědomí následuje tržní průzkumy a plní touhy lidu, je chválen, kdežto politik činící to samé je haněn. Nebudou-li trhy mít stejně opečovávanou kulturu, jak o to dbáme u demokracie, nehrozí i u trhů populismus, který vyústí v tržní totalitu? Trhy bez kultury a soucitu, trhy počítající jen čísla jsou stejně nebezpečné jako politika počítající jen hlasy, které za cenu populismu bude dotyčný politický podnikatel maximalizovat za každou cenu.
Adam Smith napsal dvě knihy, jednu o síle kalkulu egoismu (o té všichni vědí) a druhou o soucitu (zapomenutou). Jedno bez druhého stát nemůže. Kapitalismus je třeba kultivovat stejně jako demokracii, bez kultury i on tíhne k libidálnímu populismu.
Psáno pro HN