Před pětadvaceti lety jsme měli relativně lehkou volbu: z nefunkčního socialismu jsme upgradovali na systém, který nám dal svobodu v nejširším slova smyslu, demokracii a navíc prosperitu. Co kdyby volba byla buď, anebo? Co kdybychom museli volit buď mezi nesvobodou a bohatstvím, nebo svobodou a chudobou? Co by pro nás bylo přednější?


Tato hypotetická otázka se dnes vrací. Mojžíš jednou provždy dětem Izraele vštípil do duše, že svoboda na suchu pouště je vyšší hodnota než mísy masa v nesvobodném otroctví Egypta. Pošilháváme i my po čínském modelu, který sice roste, ale jde o totalitní režim? Byla motorem sametové revoluce svoboda, zpět do Evropy, nebo touha po bohatství? Dostalo se nám obojího, a my přesto láteříme. A padl by komunismus, kdyby socialistický tábor rostl desítkami procent?

V době reálného socialismu také existovaly krize - a horší než dnes. Krize ovšem byly na straně nabídky, nikoli poptávky - lidé chtěli nová auta, žiletky a cukr, ale na auta se muselo čekat dlouho, žiletek nebylo a cukr se musel občas shánět. Tedy: poptávka byla zdravá, ale nabídková strana neustále a nepředvídatelně kolabovala. Dnes je situace zcela opačná. Ekonomika zkrátka nemá dostatek hladu sníst vše, co si navařila. Ironií je, že se přebytek poptávky snažíme léčit tím, že se na jedné straně snažíme vařit více a efektivněji a na druhé straně hlad uměle supluje vláda, která vytváří dojem poptávky tím, že skrze své deficity vytváří dojem vyšší spotřeby.

V devadesátých letech byl politik pan Někdo a podnikatel nebo soukromník bylo skoro sprosté slovo. Dnes je situace naopak, řemeslo politika upadlo za čtvrtstoletí v lidové pohrdání a naopak podnikatelský sektor si získal respekt veřejnosti. To se projevuje dvojím způsobem: zaprvé podnikatelé suplují roli politiků, viz úspěch hnutí ANO a kdysi Věcí veřejných. Za druhé se České republice zcela vyhnul protibyznysový fenomén Occupy. Zato hlasů po odstoupení politiků a nevole s jednáním prezidentů, za které se lidé na ulicích hlasitě stydí, jsme měli mnoho. Zdá se, že máme mnohem lepší ekonomiku než politiku. Po revoluci jsme byli fascinováni demokracií a nad kapitalismem jsme zvedali obočí. Dnes se role prohodily.

Postkoitální deprese
Zároveň mám za to, že se více chyb dělo v druhém poločase než v poločase prvním. Je namístě kritizovat kontroverzní privatizaci, ale měli jsme cíl a směr a šli jsme jasně prozápadním směrem. Přešlapování na místě, neschopnost dotáhnout jedinou zajímavou reformu, ohlížení se na Rusko, zpochybňování našeho místa v EU, neomluvitelné ostudy posledních dvou prezidentů a trapné konce mnoha premiérů byly fenoménem druhého poločasu uplynulého čtvrtstoletí. Jakmile jsme se etablovali a dosáhli cíle sametové revoluce, jako bychom chytli protivnou postkoitální depresi.

Přitom máme na co být hrdí - málokterý národ naší velikosti má tolik mezinárodních záseků: ze škodovky už se dávno nedělají vtipy, naše pivo je světové, stejně jako klasická hudba, sametová revoluce i sametový rozvod vešly do světových dějin. Kafku, Kunderu a Havla zná celý svět, z Prahy se stalo oblíbené město turistů, nemluvě o hokeji. Věci, kterými jsme ve světě známí, jsou pozitivní. Nebýt korupce a opakovaných lapsů našich politiků a prezidentů, nemáme se zač stydět.

Každý chvilku
Naše ekonomické starosti jsou dnes standardními problémy vyspělých zemí - naopak naše problémy s politiky jsou zcela nestandardní. Avšak každá země Visegrádu si zažila své období slávy i pádu. Na počátku jsme byli hrdiny revoluce my, Havel nám zajistil politickou pozornost, Klaus ekonomickou. Pak se ekonomika podruhé propadla, jako jediná, a zavládla blbá nálada. Druhými hrdiny byli Maďaři pro úspěšné vábení zahraničního kapitálu, poté si získali potlesk světa Slováci za rovnou daň a euro. Nakonec to byli Poláci, kterým jako jediným neklesla ekonomika ani v krizi. Takže hlavy vzhůru, pokud se toto kolečko bude opakovat, jsme zase na řadě my.

Psáno pro HN