Představte si, že jste vesmírný pozorovatel a sledujete dění na Zemi, ale jediné, co nevidíte, jsou peníze. Zaprvé si všimnete, že kdykoli člověk dostane hlad, lidé v restauraci mu dají najíst. Dotyčný poděkuje, mávne rukou (v níž je kreditní karta, kterou ovšem Marťan nevidí) a jde dál. Pak jde do kolektivu lidí, kde se většinou mluví, dělá něco na počítači a občas rukama (tomu se říká práce). Lidé se tam různě snaží, předhánějí se, pomáhají si a všem v dané firmě jde o jednu a tu samou věc.

Kdyby peněz nebylo, vypadali bychom jako společnost daru. Vesmírný voyeur by neviděl skrytý koordinační mechanismus a měl by možná pocit, že se lidská společnost koordinuje podobně jako mraveniště. Bez jediné porady mravenci nějak vědí, co mají dělat, kdo má být krmen a kdo obětován. Ke své koordinaci nepotřebují peníze, dělají to jinak − prý přes jakési chemické signály.
Když jsem měl debatu s Davidem Graeberem, anarchistickým antropologem světového formátu, posteskl si, že antropologové už léta hledají natolik "primitivní" společnost, že by se u ní ještě našly prvky darovací ekonomie. Drtivá většina civilizací si totiž dříve nebo později nějaké oběživo vymyslí, a tím se koordinuje − odměňuje i trestá. Jenže taková společnost ve společnosti dodnes existuje − a jmenuje se to rodina nebo blízcí přátelé. Ti si nic neprodávají ani nesměňují něco za něco, ti si věci prostě dávají. Peněžní transakce uvnitř rodiny nebo přátel jsou vzácné. Takže paralelně ke kapitalistické společnosti, kde se věci koordinují skrze peníze a zákony, je specializace i dělba bohatství v rodině jiná. Tam funguje paměť, autorita, zásluhy, smysl pro celek a tak dále.
Je až pozoruhodné, že největší finanční transakce v dějinách lidstva zůstává bez povšimnutí. Tento transfer je nepsaný, a přesto jej lidstvo dodržuje ve všech kulturách. Neexistuje žádná explicitní dohoda mezi dvěma stranami, přesto je všem jasná a drtivá většina lidí ji drží a předává dál. Jedná se o finanční transfer mezi rodiči a dětmi. Rodič nedává peníze dětem, ale dává je za děti, děti též mohou žít svůj život dost dlouho, aniž by věděly, že nějaké peníze existují. Koneckonců, co peníze přesně znamenají a co reprezentují, je větší záhadou, než se na první pohled zdá. Nicméně tato nepsaná smlouva funguje. Rodič dává dítěti zadarmo, ovšem s nepsanou nadějí, že jeho dítě potom peníze vrátí nikoli jemu, ale další generaci.
Ekonomie se dělí na dva základní přístupy, mikro a makro. Jenže se ukazuje, že toto pro popsání společnosti nestačí. Pod mikrem je ještě nanoekonomie, tedy ekonomie mezilidských vztahů, kde se provádějí velikánské transakce, koordinuje se velice mnoho věcí a celkem to funguje i bez jakékoli významnější intruze peněz. Je jenom naše škoda, že jsme si záběr ekonomie omezili pouze na oblasti, kde se používají peníze (mikro a makro), přitom ekonomie by měla být o směně a alokaci vzácných statků, tedy i o darech a nepeněžních transferech, které si lidé mezi sebou darují. Ochudili jsme se tím o hlubší chápání ekonomiky. Je to, jako kdyby se automechanik zaměřil jen na ty části auta, kde tečou pohonné látky − pak by nevěděl nic o kolech a volantu a mnoho věcí by mu na autu nedávalo smysl. No a podobně, jako je pod mikrem neprozkoumané nano, je i nad makrem neprozkoumaná metaekonomie. To jsou ta témata, která jsou nad makrem, tedy třeba řecký nebo irský bankrot. A teď zlatý hřeb: ukazuje se, že chování na nanoúrovni se celkem podobá chování na metaúrovni. Jinými slovy naše debata o Řecku se podobá spíše umravňování drzého puberťáka kdysi laskavými a teď najednou přísnými rodiči než nějaké mikro- či makroekonomické debatě. Omezit ekonomii jen na střed společnosti, kde se zcela ignorují nano- a metapohledy, je zavádějící. Pak třeba člověk dostane pocit, že je jedinec-sobec a že mu jde jen o vlastní zisk. Našemu pohledu jde o to, že v nano- a metaotázkách se lidstvo nyní chová vcelku altruisticky. Že si odpouštíme a dáváme nové šance a darujeme věci, které, jak doufáme, mohou bližnímu pomoct, aniž by přímo musely nějak pomáhat nám. A to je škoda.

Psáno pro HN