Představte si místnost, říkejme jí podle Tarkovského Zóna, která vám, když do ní vstoupíte, splní všechna přání vašeho srdce, všechny vaše sny. Jediný "zádrhel" je v tom, že tato zóna plní vaše opravdové přání, nikoli tedy, co si přejete přát, ale to, co si přejete. Neplatilo by tedy to, co byste v místnosti vyslovili nebo co si tam v duchu přáli, Zóna by přeskočila tuto rovinu a plnila by přímo přání vašeho nejhlubšího srdce.

Neplnila by přání superega (zbožná přání typu chci být lepší a chci, aby svět byl lepší), ale přání ega (upřednostnění sebe na úkor jiných) nebo přímo přání id (libidálně-destruktivně-kreativní animalistické předra­cionální pudy). Tato Zóna by tedy měla přímý přístup do vašeho nejhlubšího světa a plnila by přání bez jakékoli kulturně-rozumové cenzury. Jinými slovy, Zóna plní nekultivované touhy, touhy bez vzdělání, touhy bez vědomí následků, touhy bez historie, touhy bez morálních zábran. Vstoupili byste do takové místnosti? Opravdu jste si jisti tím, co si přejete? A klasická psychoanalýza dodává, že nejpřímější "trailer", který člověk o svém podvědomí může zhlédnout, jsou sny. Ne ony kultivované sny o lepším světě, ale ty syrové a nelogické sny, které se nám zdají, když se mysl ve spánku odpoutá od omezeností daných tělesností, společností a kultivovanou kulturou.
Pokud váháte, zda do této Zóny vstoupit, znamená to, že si nejste jisti tím, po čem ve skutečnosti toužíte. Což znamená, že nerozumíte vlastním touhám − a to nikoli ve smyslu složitosti racionálního uchopení touhy, ale v tom smyslu, že o svých tužbách často ani nevíme. Že nevíme, co nás táhne dopředu. No a pokud člověk nerozumí svým základním touhám, tak to také znamená, že nerozumí také sám sobě, neví, co jej vláčí, neví, z čeho je, neví, co je. Že se nezná. Zapomeňte nyní na chápání jiných, člověk sám sobě − v tom nejjednodušším, co dělá člověka člověkem − radikálně nerozumí.
Hledá se spravedlivý
Mít takovou kouzelnou místnost, která plní přání, by bylo terno: kdyby do ní vstoupil člověk, který by si upřímně a spontánně přál konec válek, konec chudoby a konec násilí, splnilo by se to.
Jediná podmínka vyléčení světa by ovšem byla, aby ona touha byla skutečnou touhou, nikoli touhou umělohmotnou, která je fabrikovaná tak, aby ego vypadalo lépe. Jenže, háček, znáte ve svém okolí člověka, u kterého byste si byli jisti, že jsou jeho přání čistá? Někoho, koho byste se nebáli poslat do Zóny − aniž byste se báli, že materializace jeho touhy neuškodí jemu nebo někomu jinému?
Svět
Kdysi za jedním slavným klavíristou přišel jeho obdivovatel a řekl mu: "Mistře, přál bych si umět hrát tak jako Vy!" Načež Mistr údajně odvětil: "Nepřál. Kdybyste si to opravdu přál, tak dobře jako já byste hrál." Byla to tato touha, která Mistra nutila dennodenně sedat ke klavíru a mnohdy skrze bolest, odříkání a deprese dlouhé hodiny "nutila" hrát dokolečka to samé, dokud touha nebyla spokojena. Ten obdivovatel toužil toužit, ale netoužil. A to − kromě talentu − je jediný rozdíl mezi Mistrem a jeho obdivovatelem.
Co tedy, že je svět takový, jaký ho vlastně − demokraticky − chceme mít? Tedy nechceme, ale chceme. Kdybychom opravdu toužili − všichni − po odstranění dětské chudoby, copak nám v tom brání? Není celý život jakousi menší formou Zóny, kdy si bezděky plníme naše touhy, kterým občas dáme průchod a občas je více či méně úspěšně cenzurujeme? A pak se sami divíme, že se divíme? Protože se sami neznáme. A nevíme, co chceme. Občas však tušíme, co chceme ctít. Ale to není to pravé oříškové.
Psáno pro HN