Kdy budeme mít stabilní civilizaci, která se nepředlužuje až k bankrotům a která sobecky nevycucává energie budoucnosti? Civilizaci, která si uvědomí, jak je bohatá, a přestane s větším bohatstvím prahnout jen po větším bohatství? Kdy budeme mít federální Evropu, která se bude schopná dohodnout a bude mít společnou nejen monetární politiku, ale i základní hodnoty, a bude moct své životní krize řešit systematicky, a ne jen zaplácáváním jednoho problému na úkor druhého? Kdy? Až budeme chtít.
Labyrint (evropského) srdce

Toto téma bylo předmětem pondělní debaty, kterou jsem měl na severu Čech s Davidem Markem, a tento postřeh pronesl on. Věci nejsou tak zmatené kvůli tomu, že bychom třeba technicky nevěděli, jak dělat anticyklickou fiskální politiku, ale protože ji nechceme dělat. Máme zmatené srdce. Naprosto drtivá většina zemí západní civilizace je předlužená, Řecko je předlužené extrémně, až k bankrotu, ale to neznamená, že ostatní země, které sice (zatím) nebankrotují, nejsou předlužené. Řecko tedy berme jako případovou studii.
Zatím jsme měli štěstí v neštěstí v tom, že kvazibankrotující země byly malými ekonomikami, které šlo řešit nesystematicky. Kdyby bankrotovala velká ekonomika, naše řešení už by muselo být systematické. Přestali bychom látat staré prosakující měchy starými (často nefunkčními) záplatami a nalili bychom nové víno do nových měchů. Dluh znamená odsun problému na zítra. Problém odsouvání řešení se snažíme řešit dluhem − tedy dalším odsouváním, na pozítří.
Politici neumějí moc dobře hospodařit s monetární politikou (monopol na tisk peněz) ani s fiskální politikou (monopol na tisk dluhu). Jsou v masivním střetu zájmu − zda popohnat dluhem ekonomiku teď (a ať si se splácením dluhu dělá starosti někdo v budoucnu), nebo zda preferovat stabilitu, která je dlouhodobá. Tak jako si politici sami vzali moc monetární a předali tuto sílu nezávislé instituci, jako je centrální banka nebo ECB, je teď na čase udělat to samé s politikou fiskální. Ať se národ demokraticky rozhodne, zda bude žít v zemi s nízkými daněmi a nízkými výdaji, nebo s vysokými daněmi a vysokými výdaji, ale není možné dlouhodobě žít s nízkými daněmi a vysokými výdaji.
Tato fiskální schizofrenie, která je udržitelná krátkodobě, vyústí v kolaps organismu, pokud trvá dlouho. Politik by prostě měl vyjít s tím, co vybere. Stejně jako je absurdní představa, že by si politik "dotiskl" chybějící rozdíl mezi příjmy státní kasy a výdaji, měla by být absurdní i představa, že si peníze "dopůjčí". Deficity by měly být na příděl od nezávislé instituce a měly by být povoleny jen v dobách krize. Kdyby západní svět vstoupil do dluhové krize s nízkým státním dluhem, k žádné krizi by nedošlo, protože bychom jen navýšili (nízký) dluh na vyšší (snesitelnou) úroveň a dluh pak rychle splatili v časech lepších.
Nikdo není ostrovem
Finanční transfery mezi státy jsou v USA větší než v EU, jen to tak hystericky nezdůrazňují. Systematické řešení pro Evropu − nedokážu si představit žádné jiné v dnešním propojeném světě − je vyměnit řecký dluh za konfiskaci fiskální politiky, tedy práva politiků se zadlužovat, jak se jim hodí, tak dlouho, dokud není − jako u Řecka − příliš pozdě na to, dělat cokoli.
Řecká loď zajela do kouta, kde se jen těžko manévruje − a my ostatní tam spějeme (až na čestné výjimky) také. Naše srdce chce stále bohatnout ekonomicky a myslí jen na to − a pokud ekonomika nejede sama, dopuje ji stát svým dluhem, dokud se nepředluží. To není Řecký model, to je západní ekonomický model "růstového kapitalismu". Řecko nám budiž (ne)případovou studií toho, co čeká každou zemi, dokud se neshodneme na tom, že hrát si na národní fiskální politiku je pohrobek minulého století, kdy svět byl jiný, nacionalistický.
Kdy? Až budeme chtít. Snad se naše chtění zmobilizuje před další hlubokou krizí, spíše než po, kdy to bude bolet, stejně jako Řeky, mnohem víc.
Psáno pro HN