Dejvická voda se stala nebezpečnou, protože ožila. Podle zlých jazyků se prý v Dejvicích živá voda (užitková/nekultivovaná/odpadová/plná života) dostala do mrtvé (bez života, bakterií, se selektovanými chemikáliemi a látkami), která je pitná. Tato živá voda se zpět vrátila rovnou, aniž by prošla očistným cyklem přírodním či chemickým.

Voda − základ civilizace − se tak z přehlíženého, neboť automaticky fungujícího, dostává do centra pozornosti, které zasluhuje.
Bez vody nemůžeme žít, ale pro všechny anaerobní formy života, založené třeba na síře, jsou kyslík a voda smrtící žíraviny. I na zemi podle biologů byl (primitivní) život původně na bázi síry, ovšem nepravděpodobný kyslík, který začal vznikat jako "odpad" fotosyntézy, spálil téměř všechno původní obyvatelstvo a ovládl modrou planetu efektivnější formou energie. Koneckonců barva naší planety se odvozuje z vody, ne z pevniny.
Voda je všude. I takové rajče je jen neznatelně víc − voda tvoří jeho 95 procent. I člověk je tekutý víc než pevný. Voda nemá barvu ani chuť, ale rádi ji pijeme a sedíme vedle ní a pohled na moře prý (stejně jako na oheň) nikdy neomrzí. Snad nejkrásnější ódu na vodu sepsal Bill Bryson ve své senzační knize Short History of Nearly Everything, ze které čerpám. Zde mimo jiné popisuje, že se voda nechová jako žádná jiná tekutina. Skoro nic z toho, co o ní víme, se nedá použít k vysvětlení chování jiných tekutin a naopak, voda je jedinečná. Většina tekutin se zmrazením smrskne o deset procent, voda sice trošku také, ale jakmile je těsně před bodem mrazu, zcela nečekaně, perverzně a divně, nabobtná o desetinu. Kdyby této vlastnosti nebylo, led by neplul, neudržel tak teplo vod pod pokličkou, oceány by zmrzly zespoda a život na planetě by se nerozvinul.
Voda, kterou pijeme, je stará − má­me stejnou již 3,8 miliardy let. Nejde zničit ani přidělat. Zajímavé je, že v žádném příběhu o počátcích kultury nebyla stvořena, vždycky už nějak byla. Přečtěte si třeba Bibli, Bůh stvořil vše možné, jen ne vodu.
Přestože je jí hodně, té "správné" sladké je méně, než se zdá − slané je devadesát sedm procent, jen 0,036 procenta je pitná voda z jezer, řek a úložišť. Zbytek z těch tří vzácných procent − drtivá většina − je zmrzlý.
Z vod také pocházel primordialní strach − dříve než příšery z výšin kosmu na nás útočily strachy z hloubek. To, že nás zavalí hlubina − tedy potopa − je opět téma, které se vyskytuje v téměř všech příbězích o stvoření. Naše země má koneckonců větší podmořskou hloubku než nadmořskou výšku − Mariánský příkop je mnohem hlouběji "pod mořem" než nejvyšší hora nad ním. Máme víc hloubky než výšky, přesto o cizích inteligencích na zemi a zejména pod mořem (které tak usilovně hledáme v kosmu), nevíme skoro nic.
Také si představte, jak jsou naše města prošpikována chapadly, která neustále odvádějí z našich uklizených bytečků zbytky a myjí nás od nich. Voníme a ženy mají hladce oholené nohy a podpaží, ale naše skutečná vůně a podoba by byly vidět a cítit už po pár dnech bez vody. Člověka není třeba mučit, stačí jej nechat "se sebou". Co je součástí krásného veleváženého já, se stává odporným v momentě, kdy naše tělo opustí. Není ani tak špinavé, co do těla vchází, ale co z něj vychází: nehty, vlasy vaší milé jsou překrásné, do momentu, kdy jsou odstřiženy. Sliny, kterých denně napolykáte litry, se stanou odpudivými, když vaše tělo opustí. Jste to vy, až do momentu vyprázdnění, a to je pak radno se svých bývalých součástí rychle zbavit − spláchnutím do jakéhosi záchodu podvědomí či nevědomí.
To, že se tento proces zvrátí, že nám záchody začnou vytékat zpětným chodem, odsunuté se začne (z)vracet, že se vytlačené dostane zpět z temných hlubin na povrch, do oběhu bez patřičné kultivace, příroda a iracionalita začnou dělat to, co my děláme jim, ontologicky se zvrátí potravinový řetězec − toť témata hororu od nepaměti. Ber více, dej více!

Psáno pro HN