Komenský, jeden z mála světově známých českých myslitelů, napsal krásnou a známou knihu Labyrint světa a ráj srdce. V ní předešel dobu a toto téma − klamavé reality, která je ve skutečnosti virtuální a skutečná realita je "někde za ní" − je dodnes živé a točí se na něj filmy, třeba Matrix. Často přemýšlím nad tím, zda ho někdy napadlo, že by titul jeho knihy mohl dávat smysl i naopak − Labyrint srdce a ráj světa.
Je to totiž právě většinou naše srdce (nebo kde symbolicky sídlí duše člověka?), které je labyrintem. Je to mé srdce, které je neklidné, jak to koneckonců napsal před stovkami let Augustin: mé srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě (míněno Hospodine). Když už jsme u toho, všimli jste si někdy, že většina moderních písniček zpívá o podobném tématu jako ty náboženské středověké? Akorát dnes jsou písně povětšinou zpívány (anonymní, nedosažitelné) ženě, kdežto v dobách našich předků byly písně povětšinou pěny Hospodinovi. Dosaďte si jedno místo druhého a z kancionálů mnohdy získáte to, co z dnešního rádia: písně o složitosti lásky, o lehkosti lásky, o oddanosti, bolesti, o iracionalitě a o neovladatelnosti, o strachu z neopětované i opětované lásky, o nalezení smyslu života a o neschopnosti být bez objektu naší lásky. Zdá se, že ona emoce byla podobná − jen její objekt se změnil. Nicméně je to právě ona láska, láska srdce, která dává najednou životu smysl… a zároveň jej komplikuje.

V praxi to funguje, v teorii ne
Nicméně zpět k Labyrintu srdce a ráji světa. Člověk se na to může podívat i ze stránky vědecké. Není to tak, že naše vědecké teorie, které stavíme k tomu, abychom pochopili svět, jsou labyrintem? Labyrintem, ve kterém hledáme smysl veškerenstva − nebo alespoň smysl beze-smyslu, světa kolem nás. Snad v žádném oboru neexistuje konzistentní teorie všeho − třeba ve fyzice existují tři roviny reality, které jsou jako teorie krásné, ovšem nelze je spojit. Když hovoříme o maličkém světě, musíme použít teorii kvantovou, která je úplně kontraintuitivní s běžnou zkušeností člověka zvyklého na běžnou rovinu Newtonovu.

Newtonova teorie je však nepoužitelná, pokud se chceme bavit o rozměrech největších. Přes všechny geniální mozky, které teoretická fyzika přilákala, se ovšem dodnes nenašel nikdo, kdo by byl schopen kvantový svět spojit se světem velikých těles. Ve skutečnosti je ale svět jen jeden, není rozdělen na dva či tři či více. V praxi žádné nekonzistence a rozpory neexistují. To jen v naší teorii. Ve skutečnosti se ovšem mnohem častěji setkáváme s opačným případem: v praxi to funguje (gravitace, atomy drží pohromadě, hvězdy svítí), ale v teorii nikoli. Je to svět, který je (alespoň na fyzikální rovině) harmonický, a labyrint existuje v srdci vědeckých teorií, které se jej snaží vysvětlit.
Kde je Boží království?

Bylo by jednoduché tvrdit, že svět je nebe nebo ráj podle toho, jak má člověk nakalibrovaný vnitřní mechanismus. Že stačí se s něčím smířit a něco si tak nebrat nebo brát jinak. Jako by ráj byl někde uvnitř a neklidný svět by bylo jakési zdání. Co když neklid vytváří právě naše těkavé srdce? Srdce, které chvíli touží, chvíli miluje, chvíli chce. Koneckonců Ježíš nikdy neřekl, kde přesně ono Boží království (pro nevěřící řekněme pokoj srdce) je. A mimochodem neřekl Boží království je ve vás, ale mezi vámi. A v tom je šílený rozdíl. Kdo tedy hledá Boží království v sobě, nikdy ho tam nenajde, protože tam nikdy nebylo. Boží království není ani tady, ale ani tam, je v procesu přicházení, jednou nohou ve dveřích a druhou zase někde jinde.

Tam a zpět

Co když je svět klidný, ale naše srdce labyrintem? Co kdyby si Komenského poutník nasadil brýle šalby naopak? Není to právě srdce, které to vše dělá? Srdce, které je tou jedinou komplikací v životě a zároveň tím, co nás dělá lidmi? Lidmi, kteří moc dlouho v ráji nikdy podle žádné dochované legendy ani mýtu nevydrželi a už z ráje světa zahrady Eden měli srdce jako bludiště? Jako by celý život byla snaha dostat se do ráje − a jakmile tam člověk jednou je, po chvíli zase udělat cokoli, aby se z něj sami vyhostili. Ten labyrint srdce a ráj světa!

Psáno pro HN