Když se obchodoval ne/odchod Řeků z eurozóny, kromě politiků měli jediné pořádné slovo ekonomové. Což je vlastně − když se na to člověk podívá z odstupu − zvláštní. Že by někdy o rozpadech říší či království rozhodovali ekonomové? Jistě, ekonomika je důležitá, ale přece ne natolik, aby se podle ní nebo jejích reprezentantů a obhájců měl rozhodovat osud Evropy. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že se Evropská měnová unie rozpadne kvůli pár procentům růstu.

Základní otázkou celé debaty v jednu chvíli bylo: vyplatí se (setrvání, či grexit)? Jako bychom my ekonomové nějakým způsobem či trikem získali patent na rozum. Ekonomie přece není jediná společenská věda, která by na takovéto otázky mohla mít zajímavé náhledy, postřehy. Když se dělá něco, co se ekonomům nelíbí, obvykle to komentují jako něco proti logice, proti rozumu, proti přirozenosti. Možná jsem moc přísný, ale člověk je přece jen citlivější (a tedy přísnější) na to, co je mu blízké. A také se tím možná dobře poukazuje na cosi, na co se snažím upozorňovat již dlouho: ekonomům se podařilo obsadit centrální aktuálně politickou roli při rozhodování o věcech společných.
Ekonomové sice budou neustále opakovat, že věcí společných by mělo být méně, než jich je − a budou (mnohdy jistě správně) argumentovat lidskou svobodou −, jenže u věcí, které již společné jsou, tam jsme možná nejhlasitější. Ti, kteří nemohou přijít Evropské unii na jméno, tak činí proto, že se údajně jednalo o politický, a ne ekonomický projekt − jako by to bylo samo o sobě něco špatného.
Skutečnost, že euro je politický, nikoliv ekonomický projekt, ho v očích mnoha ekonomů diskredituje na úroveň nepřijatelnosti. Co je na tom špatného, že něco není ekonomický projekt? Vždyť přece celý vznik Československa a české měny byl v každém smyslu více projektem politickým, diplomatickým, historickým, postválečným a já nevím co ještě, než že by byl ekonomickým.
A přesto snad nikdo nepochybuje, že by tento krok byl krokem špatným, tedy určitě nikoliv kvůli jeho ekonomickému aspektu. To samé by se dalo říct o rozpadu Československa − to se rozpadlo nikoliv primárně z ekonomických důvodů. Pustit na to ekonomy, kdo ví, co by nechali rozpadnout a co by k sobě spojili − vše jistě dle výsledků jakéhosi modelu, který s tou "logikou" pomáhá.
Jak se nám ekonomům podařilo získat tuto centrální společenskou roli, kdy naše modely, a tedy náš způsob myšlení a vidění světa předurčují jeho další vývoj, je zajímavá otázka. Kde jsou filozofové, sociologové, diplomaté, historici, umělci, aby se vyjádřili po svém, aniž by jen opakovali argumenty té či oné strany ekonomické?
Proč mlčeli nebo hovořili tak potichu − čestným výjimkám vzácná čest? Je to tiché uznání dominance ekonomie, nebo alibismus (nás se nikdo neptal), nebo intelektuální rezignace, nebo neschopnost vidět v euru a EU cokoliv jiného než právě onen "ekonomický projekt", kterým navíc podle ekonomů vůbec není?
Dle mého soudu je tato dominance dána metodou, kterou jsme si my ekonomové přisvojili, kdy jsme zkombinovali exaktní matematické modely s jednosměrnou ideologií. A to, že ekonomie je primárně ideologií či artiklem víry, kterou je nutné brát přesně tak, a nikoliv jinak, je také cosi, na co se snažím upozornit delší dobu. Řecká debata (která o prázdninách trochu utichla) je toho dobrým příkladem.
Díkybohu, že hlavní slovo neměli ekonomové. Řešení, které navrhovali mnozí, zejména čeští ekonomové a ekonomky, tedy odchod Řecka (se slovy mělo se to stát již dávno) z eurozóny, by bylo takovou tragédií, že se i politici snažili dělat, co mohli, aby této varianty Evropu a svět ušetřili.
V jednom smyslu je to škoda: nesplněná přání budují iluzi dosažitelnosti. Kdyby se Řecko vypoklonkovalo z eura, to by se teprve udělal experiment šokovou terapií, ze kterého bychom se možná do budoucna poučili o ekonomické neomylnosti nás ekonomů. Varovaní by tedy u nás ekonomů mělo být: berte s rezervou.
Psáno pro HN