Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Jestli během něj na něco nedošlo, pak na okurkovou sezonu. Jinak se stalo skoro vše, co se stát mohlo.

Koruna utržila předražený šok, ze kterého se léčí; americké kýchnutí se přeneslo do Evropy; a po gruzínské válce má západ s Ruskem otevřenou diplomatickou roztržku, se závanem ledu z dob studené války. Kdo dva měsíce nesledoval dění, probral se prvního září v jiném světě.

Pověrčiví: Lisabonská strategie a Lisabonská smlouva

Na začátku roku to vypadalo, že se eurozóně podaří růst rychleji než Spojeným státům. Zdálo se, že Evropa konečně začne alespoň náznakem plnit cíle své lisabonské strategie: "dohnat a předehnat USA". Na začátku roku to také vypadalo, že se unii podaří zajistit si (skrze Lisabonskou smlouvu) silnější pozici v mezinárodních otázkách. Obojí se začíná ukazovat jako naděje příliš předčasná.

Malebná portugalská metropole nese hrdě své jméno na dvou nejskloňovanějších unijních dokumentech - lisabonské strategii a lisabonské smlouvě. Jak se ale ukazuje, právě tyhle dva "lisabonské" dokumenty jsou asi i těmi nejsmolnějšími v historii evropské integrace. Mnozí pověrčiví by mohli přispěchat s doporučením: v Lisabonu už raději nic nepodepisovat.

Amerika se vyrovnává se svou krizí lépe než Evropa, která - zdá se - nechtěnou štafetu převzala. Sen o rychlejším růstu eurozóny si můžeme nechat zatím opravdu jen zdát. Podobně i válka v Gruzii ukázala, že Evropu nikdo moc poslouchat nebude, dokud nezačne mluvit jedním hlasem. A kolaps Lisabonské smlouvy naznačuje, že i tohle zatím zůstává jen snem.

Když pracuje Francouz

Podíváme-li se na lisabonskou strategii, rozdíl v produktivitě USA a EU činí desítky procent. Američan toho za rok stihne udělat mnohem více než Evropan. Ale pokud se podíváme na stejnou statistiku z pohledu produktivity za hodinu, rozdíl se smazává. Hodinová produktivita Američana dokonce nižší než třeba Francouze. Čím to?

Američané prostě pracují více hodin, Francouzi méně, ale když už, pak výkonněji. Jednoduchý recept na dohnání a předehnání Spojených států je tedy nasnadě: zkrátit si štědré evropské dovolené. A zde je ta skutečná evropská otázka, to skutečné dilema: chceme to? Jsme připraveni zvyšovat svou výkonnost na úkor volného času?

Tím se ovšem nechce říci, že by Evropa nepotřebovala strukturální změny ve vzdělání i dalších oblastech. Naopak: pokud jich nebude, již brzy se na Ameriku můžeme dívat jen z ještě většího povzdálí.

The rise of the rest - vzestup těch druhých

A dilema druhého Lisabonu, tedy lisabonské smlouvy? Chceme se vůbec dále sjednocovat, chceme mít důrazné slovo v mezinárodních otázkách? Nebo je nám to jedno, protože víme, že Amerika za nás jho tvrdší pozice vždy ponese?

Až do současnosti evropské sjednocování probíhalo (velice úspěšně) na ekonomické rovině a ve věci vnitřních záležitostí. Lisabon měl poprvé dát unii silnější nástroj, jak vykročit do světa.

Přitom nekráčíme ve vakuu. V Americe si již nějakou dobu lámou hlavu nad tím, zda se lidé brzy neprobudí v postamerickém světě. Ve světě, kde skončí dvě dekády trvající ekonomická i mocenská nadvláda Spojených států. A nastane "the rise of the rest" - vzestup zbytku světa.

Špatné svědomí Evropy?

Je pochopitelné, že Evropa má špatné svědomí z dob, kdy byla před pár stoletími světovou mocností právě ona. Právě do té doby spadá bezpočet "interních" válek, kolonizace a také dvě války světové. Pokud však Evropa bude chtít nějakou roli do budoucna hrát, musí se nějakým způsobem dále sjednotit.

V této otázce totiž nelze dost dobře stát na místě - integrace bude buď pokračovat, nebo se začne pomalu rozpouštět.

Letošní letní evropské přešlapování na místě se tedy stalo jakýmsi varováním. Přes nepodařenou okurkovou sezonu se to ještě snese, ale pokud by to mělo pokračovat i v sezonách dalších, pak Evropo: Amerika s námi!

Vyšlo v HN