Znárodnění. Ten pojem zněl ještě minulý týden v kontextu moderní ekonomie arcikacířsky, archaicky a nemístně. Stejně nemístně jako opálená milionářka v nylonových plavkách trhající na floridské pláži martinskou husu, abych použil slova básníka Hraběte. Znárodnění vždy znamenalo to nejstrašnější: vítězství politiky nad ekonomií, státu nad trhem.

Tento týden jako by se všechno změnilo. "Dobrou náladu na trhu podpořila zpráva, že vláda USA zestátní hypoteční agentury Freddie Mac a Fannie Mae," píše tisk.

Stát vyvlastňuje, trhy jásají

Paradoxnější větu aby člověk pohledal: trhy se radují, když stát znárodňuje. Nakrátko to jistě pomůže, ale dlouhodobě?

Financial Times radostně hlásají: "Znárodnění vedlo ke globálnímu nárůstu chuti riskovat." Aby ne, riskuje se přece krásně, když vám stát jistí lano. Výnosy jsou soukromé, rizika pojištěná daňovými poplatníky. Riskujte, stát pod vámi roztáhne záchrannou síťovinu. Proč jezdit obezřetně, když vám papá zaplatí rozbité auto?

Americký kapitalismus a jeho instituce dostávají prvotřídní evropský servis solidarity. Je to takový socialismus pro bohaté. Každopádně signál, který vábí k dalšímu rozsévání situací, v nichž ze světlé stránky rizika těží jeden, zatímco ty temné zaplatí někdo jiný.

Stručná historie kulatých výročí vyvlastňování

Osmičky nehrají důležitou roli jen v české historii, ale i v historii znárodňování. V dějinách státu a trhu.

Freddie a Fannie vznikly v roce 1938. V roce, kdy byl odstartován Rooseveltův levicový New Deal for American People. A dva roky poté, co byla vydána Obecná teorie, takto opus magnum Johna M. Keynese - dílo, které položilo základy státního intervencionismu.

Freddie i Fannie - hybridní kvazistátní instituce - měly za úkol dodávat peníze na zlevněné hypotéky lidem, kteří by na ně normálně nedosáhli. Na toto dědictví přesně o 70 let později, v roce 2008, doplatily a byly znárodněny.

V roce 1848, devadesát let před založením Freddie a Fannie, a stošedesát let před jejím znárodněním, vydává Karel Marx svůj Komunistický manifest, ve kterém znárodňování vidí jako jedinou cestu dopředu. Stát to zvládne lépe než trh, tvrdil. Sto let nato, v roce 1948, začíná historie reálného znárodňování v historii naší země.

Po pádu komunismu se pojem "znárodňování" vytratil ze slovníku slušných slov a gentlemani ani jemné dámy jej nepoužívali. Až v září 2008 dochází k snad nejdramatičtějšímu počinu a největší státní pomoci za posledních 70 let.

Když Americe teče do bot... přiskáče stát

To, co se stalo minulý týden (a mělo to předehru již v případě Northern Rock či Bear Stearns), je jedna z největších paradigmatických změn v ekonomické filozofii od pádu železné opony. Navíc se to stalo ve výkladní skříni kapitalismu: v Americe, navíc za vlády pravicových republikánů.

Amerika samotná se vydala prosti směru vlastního washingtonského konsenzu, kterým radila novým ekonomikám po celém světě. Ten se dá shrnout slovy privatizovat a deregulovat. Nyní, když teče do bot, Amerika znárodňuje a reguluje.

Měl Keynes pravdu? Jak samostatné jsou trhy?

Kdysi se říkávalo, too big to fall, dnes spíše platí too interconnected to fall. To byla přece hlavní argumentace intervence: pokud necháme padnout je, popadají i ostatní. Až to vypadá, že kdyby stát nepomohl, sesype se celý trh jako domeček z karet. Stát nepomohl jen několika málo prohnilým institucím, ale podržel nad vodou celé trhy! Za to, že vše šlape dál jako by se nechumelilo, vděčíme státu.

To pochopitelně vyvolává řadu otázek. Tak funguje trh bez státní pomoci, nebo ne? Jaká je skutečná podoba našeho kapitalismu? Když se daří, tak se daří; když ne, pomůže stát?

Neporušila se mantra trhů: kdo nese rizika, ať je nese? Kdo příliš riskuje v dobách tučných, ať se příliš nediví v dobách chudých? Vyhrává Keynes, který tvrdil, že v dobách zlých je potřeba, aby stát vléval peníze do ekonomiky? Jsou trhy schopny odhadnout svá rizika, usměrňovat se a seberegulovat?

Daddy's gonna pay for your crashed car

Pokud se člověk, věřící v laissez-faire, rozhlédne po veselých reakcích trhů a komentátorů po světě, nemůže se vyhnout smutku.

Znárodnění a státním zásahům trhy tleskají a děkují za ně. Táta zaplatil rozbité auto. Ale jak se má člověk naučit slušně jezdit, pokud táta pokaždé vytáhne šrajtofli?

vyšlo v HN