Jsou tři faktory, řekl kdysi u piva kamarád a ekonom - spolužák Zdeněk Kudrna -, co drží ekonomiku pohromadě a které nás drží nad vodou. Aspoň po většinu času...

Jsou tři mocné veličiny, co zajišťují, že se interakce stovek milionů svobodných jedinců v tržní ekonomice nepromění v anarchii a chaos. Tři velcí strážci, kteří zjišťují, že se držíme pravidel a dodržujeme je.

Svědomí, konkurence, stát

Tím prvním jsou naše sdílené hodnoty - společenská etika či morální pravidla -, které ctíme a tmelí nás dohromady. Pak je to konkurence, která nutí nepodvádět a nešidit. A tím třetím faktorem je státní regulace, ten monopol na násilí, který je zde proto, aby nás ztrestal, prohřešíme-li se proti pravidlům.

Je na víře každého z nás, kterou z těchto tří veličin považujeme za nejdůležitější. Já osobně je řadím dle důležitosti tak, jak jsem je vyjmenoval. Nejlepší instancí je profesionální svědomí. Prostě nám to jaksi nedá vyrábět hračky pro děti, které jsou toxické, i kdyby nám to třeba na chvíli prošlo. Jak tržní konkurencí, tak státními regulacemi. A pokud máme svědomí slabé, potrestá nás konkurence vymazáním z trhu. Ale ani konkurence není vždy dokonalá či dostatečně rychlá. A tak nastupuje stát. Tedy donucení, což je dle mého soudu ta nejméně vznešená rovina, ale, jak se zdá, nutná.

To je to, čeho jsme právě svědky v americké krizi. Profesionální svědomí nepřehánět riziko selhalo a ani konkurence nenabídla dostatečný korektiv. Teď nastupuje stát. Zachraňuje a ihned poté nastoupí přísnější regulace. Když si podnikatelé nebyli schopni nalézt sebe-regulaci sami, dostanou jí příkazem. To je sice smutné, ale neděje se to poprvé.

Oživte golema

Podobná situace, či pokus, nastala i v českých podmínkách, a to na začátku transformace.

Otázka zněla: Jak oživit tu bytost, která se jmenuje tržní kapitalismus, po desetiletích centrálního plánování? Tržní etika a znalosti či zvyklosti u nás od první republiky skoro vymřely; tržní konkurence neexistovala a státní regulace - po desetiletích centrálního plánování- platila za sprosté slovo. Není divu, že počátky budování kapitalismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly tak svízelné.

Nejlépe byl celý problém vidět v českých podmínkách na kapitálových trzích. Konkrétně u investičních společností zrozených z kuponové privatizace. Po vlnách "kuponovky" se tunelovalo, kradlo a podvádělo tak, že hrozil bankrot nejen jednotlivých společností na burze, ale i bankrot celého mladého kapitálového trhu.

Neuměli jsme v tom chodit a stát regulovat nechtěl. Teprve později, pět minut před dvanáctou hodinou vznikla seberegulační snaha, ta organizace se jmenovala UNIS (Unie investičních společností), která se rozhodla, že takto to již dál nejde. Vytvořila si svá vlastní pravidla a začala lobbovat za vytvoření kvalitního a silného regulačního úřadu. Ten pak skutečně vznikl a vstoupil ve známost jako Komise pro cenné papíry. Regulace není proti trhu, trh regulaci potřebuje. Byli jsme donuceni to pochopit (skoro pozdě) na základě vlastních neblahých zkušeností.

Že se něco podobného děje na vyspělých amerických trzích, nám může - podle osobního vkusu - přijít překvapivé, nebo v tom můžeme vidět jisté zadostiučinění. Nad propastí se potácí další finanční dům, největší pojišťovna AIG. Stát jí zatím pomohl multimiliardovou injekcí a skoupením osmdesáti procent jejího vlastnictví. Došlo tak k dalšímu "mírovému" a "dobrovolnému", dokonce vítanému znárodnění.

Čas sklízet plody

O to větším zázrakem je, že se z české ekonomiky stalo to, čím dnes je. Před deseti lety by se českého bankovního sektoru - nemluvě o burze - nikdo nechtěl dotknout ani krumpáčem. Obojí bylo netransparentní, zavánělo z dálky průšvihem a nebezpečným místem pro soukromé peníze. Také tehdy stát provedl podobné (netržní) kroky, které se dnes, před našima očima, dějí v Americe.

Dnes jsou česká ekonomika, naše bankovnictví či koruna vnímány jako bezpečný ostrov v nejistém světě. Trvalo nám to bratru skoro dvacet let. Ale i tak můžeme být na výsledek hrdí. Poučili jsme se z příliš bujarého podnikání a naše finanční domy byly od té doby ostražité. Mnozí tvrdili, že až příliš. Příliš těžce se u nás sháněl úvěr - jak pro podnikatele, tak pro fyzické osoby. Dnes z této těžce vykoupené ostražitosti těžíme.

Jsem dalek toho tvrdit, že naše ekonomika je bez problémů. Ale stojí na relativně zdravých základech. A naše starosti a problémy jsou stejné jako problémy drtivé většiny vyspělých ekonomik.

To je ovšem - po té těžké transformační dani - přece jen dobrý důvod k alespoň skrovné ex-post oslavě. Ať už za to vděčíme kterémukoli ze tří faktorů postulovaných Zdeňkem Kudrnou.