"Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála."

Tolik citát z Jiroukova Saturnina, který na dnešní dobu padne jak ulitý. Stařičkého a pomalého výtahu jsem si začal vážit teprve, když nám ho přišli chlapíci v montérkách demontovat. Nikdy jsem neměl ten výtah tak rád, když mě loudavě tahal do pátého patra, jako když musím nahoru po svých.

Exponenciála "potřeb"

My lidé jsme zvláštní rasa. Věcí si začínáme vážit teprve, když nám něco chybí. Příliš jsme si zvykli na neustálý nárůst blahobytu.

A zde je druhý paradox: člověk by si myslel, že čím více uspokojujeme svoje potřeby, tím bychom měli být spokojenější. Čím více toho máme, tím méně by nám toho přece mělo chybět. Od jisté úrovně je to ale naopak. S bohatstvím se totiž rodí další a další "potřeby". Před deseti lety nikdo z nás mobilní telefon nepotřeboval, dnes potřebujeme nový co dva roky.

Otesánci

Obyvatelé těch nejbohatších zemí jsou nejzadluženější. Osobně i skrze veřejný dluh, který vytváří stát. Výdělky jim ke spokojenosti nestačí. A politikům, kteří chtějí politiky zůstat i po dalších volbách, nestačí vybrané daně k tomu, aby uspokojili požadavky, které lidé na státu mají.

Nároky občana naší civilizace rostou neúměrně rychleji než naše závratné bohatství. Čím jsme bohatší, tím silněji se domníváme, že máme na vše nárok. Je to nekončící hra, v níž nelze zvítězit.

Čínskému zemědělci k jídlu obvykle stačí rýže s rýží, zbytek uspoří. Ano, i v Americe se kdysi spořilo. Minulý týden jsem Američanům přednášel a toto archaické slovo, totiž spoření, jsem použil. Už je to sice dávno, málokdo z nich si na to pamatoval, ale když člověk kdysi v minulosti chtěl něco extra, naspořil si na to. Tak se to dělávalo, dnes je to naopak.

Loni v létě jsem si koupil kolo a v prvotním nadšení je jel ukázat rodičům, aby jej vyzkoušeli. Máma nabídku moudře odmítla se slovy, že by jí pak to její stávající přišlo staré, pomalé a kostrbaté. Je s sním prostě spokojena - tak nač si sedat na nějakou noviku a celé si to komplikovat?

Jenže my si rádi sedáme na každou novinku, která se kolem mihne a pak se divíme, že jsme neustále nespokojeni. Místo týdenního těšení se na sladkost nás trápí, zda jsme si vybrali dobře. Pokud můžeme všechno, život něco ztrácí.

Zvláštní smutek vítězů

Je to jako u počítačových her: z napínavé a zábavné střílečky se stane nebetyčná nuda v momentě, kdy si skrze "cheaty" zajistíte nekonečné zásoby munice, nejlepší zbraně a nekonečně života.

Ze začátku to vypadá jako velká výhra, ale po pěti minutách hry, která ztratila dobrodružství, začnete zívat a uvědomíte si, že jste si právě přebytkem zkazil svou oblíbenou zábavu. Proto spokojenost či štěstí neroste s úrovní bohatství. Naopak je to plodná půda pro deprese. Proto bývá občasné vytržení z idylky, jak jsme se dozvěděli od Saturninova doktora Vlacha, namístě a nakonec je ozdravné.

Co by na to řekla teta Kateřina, není zřejmé, ale prezident Klaus se včera v MFD vyjádřil v tom smyslu, že krize jsou sice přirozenou a nevyhnutelnou vlastností tržní ekonomiky a že se jim nelze vyhnout...ale hned jedním dechem dodává, že za to beztak může stát.

Dárek na usmířenou

Můžeme hledat viníky současné krize všude kolem, ale osočující prst se nakonec nevyhnutelně stačí na nás samotné.

A že státní pomoc nepomáhá? Ono se to má trochu jako v partnerských vztazích: pokud dojde k ztrátě důvěry, drahý dárek to nespraví, důvěra se holt musí nějakou dobu budovat. Ale dárek a kytka není špatný začátek.

Vyšlo v HN.