... aneb pár důvodů proč se nebát globální krize

Nadpis Loser friendly (volně: "přátelský k ztroskotancům") se mi tak líbil, že jsem si jej vypůjčil z obálky nového čísla časopisu Umělec. Ať si to jeho redaktoři uvědomili nebo ne, celkem věrně vystihli chování státu v současné situaci. Na rozdíl od velké deprese 30. let totiž americké i evropské vlády dělají, co mohou, aby pomohly.

Jedna ruka netleská

Ani trhy, ani stát nejsou samo-spásné. Potřebují se navzájem a je třeba, aby mezi nimi byl partnerský vztah. Tržní regulace, pokud je dobrá, existuje právě za tím účelem, aby trhy chránila tam, kde se trhy nedokážou chránit samy. V každé ekonomice hraje stát svou roli. Jedna ruka netleská: ta neviditelná potřebuje tu viditelnou a naopak. I v Americe - kde se zdá, že je stát minimalizován, jak to jen jde - je role státu (pokud ji budeme měřit pomocí toho, kolik daní státem proteče) značná. Zdanění je jen o osm procent nižší než třeba u nás.

Zužitkovat chaos

Současná situace na Západě vypadá jako chaos - a on to chaos skutečně je. Ale trhy přece jsou spontánním chaosem i v období růstu! V tom spočívá krása tržního kapitalismu: je to jediný systém, který spontaneitu dokáže zdravě využít. A že občas dojde ke krizi této spontaneity, to je holt součást balíčku. Jedinou alternativou je Plán - a ten už nikdo nechce.

Kdo řídí divoké a rychlé auto, musí počítat s tím, že se čas od času dostane do smyku. Nikdy tomu nebylo jinak, a dokud někdo nevymyslí něco zcela geniálního, tak ani nebude. Jedním z důvodů, proč je tato krize hlubší než obvykle, je možná právě v tomto: zapomněli jsme, že doby dobré pravidelně střídají doby horší. Krize je prostě katarze, která daný systém posouvá kupředu. Jinak to s námi asi nejde.

Krize? Svět pořád roste

Na vysoké škole jsme s kamarády ekonomy připíjeli: "na hladký ekonomický růst". Jenže on nebude hladký nikdy. Útěchou nám budiž historická skutečnost, že období růstu jsou několikanásobně delší a silnější než období krizí.

Při všem skuhrání na krizi je nutno připomenout, že svět čeká jen zpomalení růstu, nikoli propad. Růst Spojených států má zpomalit na procento, evropský na dvě.

Ano, veliký večírek kouzelného růstu je za námi, ale naše ekonomiky by měly podle všech předpovědí stále růst, byť pomalejším tempem. Zatím se všem zemím, které jsou sledovány Eurostatem (tedy včetně USA či Japonska), věští růst, a to jak na letošní, tak na příští rok.

back to basics

Bude jen dobře, pokud se Amerika vrátí k reálnějšímu tempu růstu a zpomalí ze svého až infarktního, přehřívacího tepu z let minulých. Po tak dlouhém a prudkém nárůstu HDP ani nic jiného než zpomalení nastat nemohlo. Co jiného bychom si představovali? Že bude ekonomika růst závratným tempem navěky věků, amen?

Zatím to vypadá, že právě našemu regionu se výrazný propad ekonomického růstu vyhne. Samotná bankovní krize by se nám měla vyhnout zcela, alespoň tomu nasvědčují veškerá čísla. Kdo nevěří českým analýzám ani eurostatu, ať si přečte článek v New York Times z minulého týdne (zde). Má nadpis Bank Crisis Is Bypassing Central and East Europe neboli Bankovní krize se Střední Evropě vyhýbá. Pokud se podíváte na nezávislé předpovědi, třeba na Eurostat (zde), uvidíte, že právě našemu regionu je prorokován jeden z nejstabilnějších růstů, byť by měl být nižší, než v uplynulých letech.

Kdo zpanikaří, prohrává

Česká republika si i nadále bude udržovat dvou- až třínásobné tempo růstu oproti západní Evropě. Pokud u nás nevznikne iracionální panika, můžeme z této krize vzejít posíleni. Do jisté míry se zde hraje podivný poker: země, které zpanikaří, vyvolají sebenaplňující proroctví a uvalí samy sebe do klatby zbytečného zpomalení růstu.


Že u nás k panice není důvod, demonstruje to, že minulý týden ČNB hravě a bez jakýchkoli následků - nikdo si toho vlastně ani pořádně nevšiml - stáhla 150 miliard korun z českého mezibankovního trhu. ČNB si to mohla dovolit. A demonstrovat tak, že situace u nás je zcela jiná než tam, kde národní banky vlévají peníze do ekonomiky po galonech.

Bratři v dluhu

Posledních sedm let, tedy doba od minulé americké krize v roce 2001, stojí za ohlédnutí: vypovídá mnohé o celé naší euroamerické civilizaci.

Posledních sedm let bylo obdobím sedmi tučných krav, skoro přesně jako ze snu, který se zdál faraonovi a Josef mu jej vykládal. Přestože to bylo jedno z nejbohatších období, výše našeho blahobytu nám nestačila. A byla to právě Amerika, která se zadlužovala mnohem víc než Evropa.

Zatímco eurozóna mírně snížila svou průměrnou zadluženost (o dva procentní body), v USA vzrostl veřejný dluh o deset procentních bodů. V roce 2007 tak měli tito dva ekonomičtí obři přesně stejnou úroveň zadluženosti, totiž 66 procent HDP. Už dávno neplatí, že by Amerika byla fiskálně konzervativnější a umírněnější než Evropa.


článek vyšel v HN